Český pianista Igor Ardašev zahájil třetí, předposlední večer Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného vídeňskou klasikou, nejprve Mozartovými Variacemi na Duportův Menuet D dur, KV 573 a poté Sonátou C dur č. 3 z haydnovské trojice sonát Ludwiga van Beethovena.
Hned v dikci Duportova třídílného tématu Ardašev překvapil tvrdším úhozem, což v porovnání s kreacemi Ingrid Haebler, Clary Haskil, Alfreda Brendela a dalších mozartovských specialistů nevyznívá úplně v jeho prospěch, ale přece jen se dá na to zvyknout. Horší bylo, že jednotlivé variace nebyly úhozově a dynamicky dostatečně odstíněny. Duportovy Variace jsou Mozartem spíše konvenčně pojaté a nejsou jeho vrcholným dílem ani na poli variačním (o osm let mladší Variace C dur na píseň „Ah, vous dirai-je, Maman“ jsou v klavírní faktuře mnohem vynalézavější), ale o to je to větší výzva pro interpreta, aby se na ploše devíti variací vyrovnal s tou trochu hrozící „nudou v D dur“.
Následovala Beethovenova Sonáta C dur, jeho třetí pokus na poli sonáty (nepočítáme-li mladistvá díla z Bonnu), ze trojice sonát opusu 2, které byly věnované Josephu Haydnovi. Formání vytříbenost a vyzrálost hudebního jazyka u mladého Beethovena nikterak nepřekvapí, zaujme však výbušně koncertantní charakter zejména této Sonáty, která je tak předurčena pro pianisty vytříbené virtuózní techniky a hlavně ocelových nervů, neboť v křišťálově průzračné faktuře se neskryje naprosto nic. Provedení působilo celkově solidním a promyšleným dojmem, je zřejmé, že Ardaševův vztah k tomuto klasikovi s léty dostatečně vyzrál – vzpomeňme i na vcelku zdařilé provedení Sonáty E dur, op. 14/1 na Firkušného festivalu před pár lety. Snad jen prvá sonátová věta byla místy trochu zbrkle uspěchaná, a to na nejméně vhodných místech (ve spojovacím oddílu expozice i reprízy). Adagio v E dur vyznělo docela přesvědčivě, jako přemýšlivá lyrická kontemplace, zvrásněná vášnivými digressemi, stejně jako perlivé kaskády finální věty, zatímco kánonicky pojaté Scherzo představuje specifický problém, vzhledem k obtížným oktávovým skokům v rychlém tempu: obě ruce by se měly přesunout v nultém čase, což je teoreticky nemožné. Má-li následná těžká doba přijít nepozdržena ani o milisekundu, tak si pianisté ten čas prostě musí někde ukrást a třeba říci, že jako „zloděj času“ si Ardašev nepočíná zrovna nejšikovněji. Notiček spadlých pod pult nebylo právě málo.
Po přestávce zněla ruská hudba, nejprve Ardaševův výběr z Prchavých vidin, op. 22 Sergeje Prokofjeva, komponovaných v letech 1915–1917 a poté Čajkovského rozlehlá Sonáta G dur, op. 37. Prokofjevův výběr zapůsobil sevřeným dojmem, obsahoval žádoucí kontrast a pianista se mohl zaskvět ve všech nesporných kvalitách svého přemýšlivého, vybroušeného pianismu. Totéž lze říci, dokonce v ještě větší míře, i o provedení Čajkovského velké Sonáty G dur. Označit ji za vrchol večera, v tom mi brání samotné hudební kvality díla. Názory na tuto jedinou Čajkovského klavírní sonátu se značně různí už od její úspěšné premiéry v roce 1878. Na mne tato hudba působí jako prázdná a neinspirovaná, a ani její klavírní stylizace nehovoří v její prospěch – nepochybně důvod její malé obliby. Hrávali ji hlavně ruští pianisté, nikdo menší než Svjatoslav Richter a Viktoria Postnikova, ve snaze zastat se díla. Jejich zaznamenané výkony budí respekt sumou pianistického mistrovství, obávám se jen, že bylo vynaloženo na dílo sporných kvalit. Ostatně i slova samotného Čajkovského, v dopise bratru Anatoliji, jsou docela výmluvná. Hovoří o skepsi nad kompozicí, která se mu nedaří, o tom, že se snaží, seč může, „vymáčknout ze sebe nějaké chabé, mdlé myšlenky“ o tom, že bojuje zoufale nad každým taktem těžce vznikajícího díla. Nemohu zapudit myšlenku, a to ani pod dojmem zajisté vynikající Ardaševovy interpretace, jež si nezadá s Richterem, že autor měl pravdu. Je to mrtvé dílo a zakončit jím jinak docela vydařený večer nebylo myslím tou nejšťastnější dramaturgickou volbou. Ještě že konec byl nakonec dobrý, díky dvěma výborným přídavkům, Rachmaninovovu Šeříku a Chopinově Etudě F dur, op. 10/8.
