Letošní festival Dvořákova Praha nabídl osm koncertů osmi úspěšných mladých smyčcových kvartet. Já jsem bohužel stihl jen tři, a závidím všem, kteří vyslechli více. Málokdy lze v krátkém časovém úseku porovnat způsob interpretace několika špičkových souborů, zvláště když úkolem každého z nich je provedení jednoho z Dvořákových kvartetních opusů.
Na rudolfinský koncert Julliard String Quartet (Areta Zhulla, Ronald Copes, Molly Car, Astrid Schween) jsem 15. 9. šel s velkým očekáváním. Soubor tohoto jména byl v 2. polovině XX. století jednou z hvězd kvartetního nebe, podobně jako Amadeus Quartet, Quartetto Italiano či Smetanovci. Předpokládal jsem navázání a pokračování velké tradice. Nabízený program též vypadal lákavě. Nejprve zazněl 2. Smyčcový kvartet Eleanor Albergy. Britská autorka (*1949) vytváří sentimentální barvy a nálady, trochu ve stylu world music a hudby pro telenovelu, vše trochu rozmlženo. Čaj pro progresivní matky… může se to líbit, mně ne. Následoval rozsáhlý pětivětý Smyčcový kvartet č. 3 G dur, op. 94 Benjamina Brittena. Technicky zcela dokonalé provedení perfektně připravených instrumentalistů. Bohužel bez ponětí o mnohých důležitých pravidlech komorní hry, takže např. konce frází jednotlivých hlasů zanikaly v nástupu dalších, dynamika neodpovídala akustice sálu a často působila nezřetelně a bezvýrazně. Tím z mnoha míst se stávala trochu nudná kašička barevné mlhy bez jasných kontur, a mnohotvárnost geniálního díla tím utrpěla. Čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 14 As Dur op. 105 Antonína Dvořáka je jedním z Mistrových vrcholných opusů, ale vzhledem ke své tónině intonačně velmi choulostivým a obávaným. S touto překážkou však Julliardovci neměli problém, technicky bylo provedení přímo příkladné. Jinak opakuji totéž jako u předešlého. Budu nekorektně upřímný, styl provedení oblékl Dvořáka do něžně duhového kostýmku. Pochybuji, že by se v něm cítil dobře. Mám pocit, že současní Julliardovci mají s těmi předchozími asi tolik společného, jako tehdejší Amerika s tou dnešní.
Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal) jsem slyšel v květnu na festivalu při Kociánově soutěži v Ústí nad Orlicí, a byl jsem ohromen jejich úžasným výkonem. Okamžitě jsem si je zařadil mezi vrcholnou světovou špičku komorní interpretace. S touto zkušeností a očekáváním jsem se trochu obával možného vyblednutí mé představy. Nestalo se tak, můj tehdejší dojem se jen potvrdil. Pořadatelé Dvořákovy Prahy přitom soubor nijak nešetřili, jejich koncertu jednak určili dosti pozdní čas (16. 9. – od 22 hod.), dále pro komorní hru nepříliš vhodný prostor Kostela sv. Šimona a Judy (velmi dlouhý dozvuk tónů), a i jim určený opus Dvořákův není nejšťastnější Mistrovou skladbou (Dvořák toto dílo spálil). Pokud by však někdo sepisoval zásady ideální kvartetní interpretace, mohl by je opisovat i z tohoto výkonu Bennewitzova kvarteta. V jejich hře je zřetelná harmonická jednota a vyrovnanost. Symbióza velké poezie, dramatičnosti a ušlechtilé neokázalé dokonalosti. Jejich výkon byl posluchačům živou vodou i v pozdním čase. Koncert zahájil čtyřvětý Smyčcový kvartet Es dur op. 33 č. 2 Josepha Haydna, zvaný „Žert“. Haydn měl, podobně jako Mozart, velký smysl pro humor, a rád svými hudebními žerty přátele a mecenáše bavil. I tentokrát publikum „převezl“ – po falešném závěru v malé pauze před skutečným koncem opusu navnadil publikum na předčasný potlesk. Čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 4 e moll Antonína Dvořáka je vlastně jednou z jeho pokusných kompozičních ploch, kdy oslněn wagnerovským vesmírem se pokoušel jeho vlastnosti a rozměry vměstnat do komorního prostoru. Pro muzikologa určitě zajímavý materiál se vyznačuje až neúnosně nudnou rozlehlostí, nebyl však určen publiku a Dvořák partituru posléze zničil (opis se k jeho škodě našel později v Bennewitzově archivu). Bennewitzovci se pokusili o nemožné, a učinili toto nekonečno téměř poslouchatelným, byť jen pro otužilce se zkušeností z podobného druhu soudobé tvorby.
Čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 2 a moll op. 13 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho pokládám za jeden z nejkrásnějších a nejpůsobivějších šperků kvartetní literatury, kde se snoubí schubertovsky melodická citovost s beethovenovskou dramatičností v jedinečný celek. Tento rys díla v uchopení a interpretaci Benewitzovců byl do nejmenších detailů partitury skvěle a sugestivně vykreslen. Je s podivem, že kvarteta minulého století Mendelssohnovu tvorbu spíše opomíjela – nyní již patří do základního kvartetního repertoáru. Bennewitzovo kvarteto je zřetelně souborem velmi souznějících osobností, z nichž každá je na svém místě ideální a nenahraditelnou součástí dokonalého celku. Kéž jim to vydrží.
Večer 18. 9. v Anežském klášteře patřil Sedláčkovu kvartetu (Michal Sedláček, Jan Maceček, Tomáš Krejbich, Karel Chudý). Tento soubor jsem měl možnost poznat před dvěma lety, když pro Společnost českých skladatelů během jednoho dne rozluštili, pochopili, zahráli a nahráli složitou novou partituru. Bez šrámů v její podobě. Tato vzácná vlastnost muzikantské pohotovosti a zvídavosti se promítá jak do jejich repertoáru, tak do programu v Anežském klášteře. Primarius Michal Sedláček úspěšně navazuje na rodinnou tradici – jeho děda Jan Sedláček byl fenomenální houslista, který při větší ctižádosti by asi zdobil světová pódia. V plzeňském rozhlase doposud existují jeho bravurní nahrávky virtuózních koncertů. V Plzni založil i své kvarteto, na které jeho vnuk volně navázal.
Rafaela Kubelíka známe jako světově proslulého dirigenta. Málokdo ví, že byl též velmi talentovaným skladatelem. Jeho kompoziční činnost byla spíše potřebou a vyjádřením intimní části jeho duše, a na rozdíl od svého dirigentského umění, nijak ji nezveřejňoval. Dvouvětý Smyčcový kvartet č. 6 svou kompoziční propracovaností i hudebním poselstvím je pro mne srovnatelný s díly tvůrců kalibru Kalabise či Ebena. Skladba svědčí o znalosti a pochopení soudobých kompozičních technik včetně dodekafonie, a Kubelík je uměl vhodně a účinně použít. Sedláčkovci již natočili tři Kubelíkova kvarteta, a za jejich objev a zveřejnění zasluhují velké poděkování.
Smyčcový kvartet č. 4 „Jubilace“ Martina Wiesnera (*1985) zazněl ve světové premiéře. Je psán jako vyjádření radosi z nového života – narození dcery Julie. Odkazuje i na význam slova „jubilation“ ve smyslu „jásotu“. V rukou Sedláčkovců se skladba dočkala velmi působivého provedení. Potvrdila, že Martin Wiesner patří mezi naše nejzajímavější mladé skladatele. Čtyřvětý Dvořákův Smyčcový kvartet č. 6 a moll op. 12 (1873) je jakýmsi návratem ke klasickým zdrojům a schubertovské inspiraci. Opus byl původně zamýšlen v provedení „attacca“, což Dvořák později zavrhl a dílu dal tradiční čtyřvětou podobu. Skladbu však nakonec nedokončil. Až po stu letech ji zrekonstruoval skladatel a dvořákovský badatel Jarmil Burghauser. Přesto, či právě proto dílo působí přesvědčivě a uceleně, byť svým tahem a účinností se např. Kvartetu op. 106 G dur nevyrovná. Sedláčkovo kvarteto je především ideálním souborem pro srozumitelné a přesvědčivé provedení soudobé hudby. Jejich muzikalita a pohotovost je k tomu předurčuje více než mnohé jiné.
