PKF – Prague Philharmonia zvolila pro svůj pražský lednový koncert silný headline: „Nejklasičtější cellová klasika v podání světového virtuosa x česká skladatelská premiéra. Mischa, Miroslav a Manfred“. Zkusím popsat realitu koncertu 18. ledna v Rudolfinu.
PKF mě už dvacet let baví nejen úrovní interpretace, ale i koncepcí koncertů, volbou sólistů a proměnami. Interpretace byla i tentokrát nadprůměrná, což jistě zapříčinil i dirigent Jakub Hrůša, s kterým jsem ještě nezažil hrát PKF průměrně nebo špatně. Úvodní Manfred Roberta Schumanna byl přímo vzorovou ukázkou detailní práce, kdy dirigent „nepustil notu“, a jemně tvaroval nálady skladby. Od prvních tónů stoprocentní koncentrace a energie. Schumannův hudební výklad Byronova dramatu je podobně silným gestem jako třeba Dvořákovy předehry na Erbenovy předlohy a pan Hrůša má evidentně pro tento svět mimořádný cit.
Česká, údajně přepracovaná, premiéra skladby Miroslava Srnky No Night No Land No Sky byla pro mě událostí ledna, zkouškou otevřenosti publika a nakonec i vrcholem koncertu. Loňskou premiéru v Kolíně nad Rýnem (Die Deutsche Kammerphilharmonie Bremen) jsem neslyšel, pražská verze však byla hodně zajímavá. Hudba mohla působit na lidi různě. Ve mně probudila pocit bezčasí či absolutna. Skladatel dokázal z omezených možností komorního orchestru stvořit sonickou (dis)harmonii s nemalým vkladem členů orchestru (například skvělé vstupy horen). PKF opět ukázala, že nejsoudobější hudbu nehraje skvěle jen Orchestr Berg a že má náskok před ctihodnými orchestry typu České filharmonie a FOK. Při míře svobody, kterou nabídl skladatel orchestru, musí být každé provedení originálem. (Další se chystá na 27. 7. 2015 v Bregenzu.) Během svého života jsem slyšel metráky současné hudby, ale tento opus patří mezi zvukově nejzajímavější instrumentální hudbu!
Pořadatel nejspíš doufal, že díky Mischovi Maiskému bude vrcholem večera Dvořákův Violoncellový koncert h moll. Publikum mu dalo za pravdu, neboť aplaus byl nadšený. Mě pan Maisky, který je častým hostem v různých koutech Česka, uzemnil… Každý novinář by uměl přiznat chybu, neboť jinak nemá svou práci dělat. Za mnou jich je pěkná řádka a jednou z nich je moje kritika Alisy Weilerstein za její pojetí tohoto koncertu na Dvořákově Praze 2013. V HARMONII 10/2013 jsem její hostování na festivalu s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem glosoval takto: „Její změny v dynamice a tempu oproti autografu, vyhraněné kontrasty, emoční vlny (např. v 2. větě) jsou jistě zajímavé, sugestivní, ale mně silně vadily. I geniální hudebník by měl pokorně respektovat tvůrce…“ Viděno prizmatem výkonu pana Maiského to však bylo vlastně stylové, skoro referenční a já se musím paní Weilerstein za svá ostrá slova omluvit! Mischa Maisky ji totiž překonal. Nad tím, co předváděl 18. ledna s Dvořákem v Dvořákově sále mi zůstával rozum stát. Pojetí, které působilo před pětatřiceti lety s Bernsteinem mile a sugestivně, a jež v běhu času prohluboval, působí dnes podivně, místy svou agresivitou a úporností jako z jiné doby. V 67 letech má stále energie, temperamentu, který může zapříčinit i vyklouznutí smyčce z ruky v Adagiu, a nadšení na rozdávání, ale technické a intonační výpadky, které Weilerstein neměla, a hlavně drcení autografu je smutné. Proč pozvala PKF právě Maiského, když je ve světě řada lepších cellistů (dokonce i v nejmladší generaci, jak ukázal na loňské Dvořákově Praze ve stejné skladbě o 40 let mladší Narek Hakhnazaryan), nevím. Předpokládám, že kvůli jménu. Dokonce i u nás je několik cellistů, kteří interpretují nejhranější cellový koncert lépe (Bárta, Jamník, Kaňka). Jedno pozitivum však Dvořák měl – výborný a pozorný doprovod orchestru… Mischa Maisky se odměnil bouřlivě tleskajícímu Rudolfinu Dvořákovým Klidem lesa, v němž bylo ledacos, jen ne klid. Skladatel by se asi divil, kolik existenciální vášně dokáže v prosté skladbě interpret naleznout.
