Pokud chtěl Lukáš Vasilek v dalším večeru koncertního cyklu Pražského filharmonického sboru ukázat interpretační všestrannost tělesa, v kostele svatých Šimona a Judy se mu to předposlední březnový den podařilo víc než vrchovatě. A na dílech, která slýcháme málokdy. Šíře hudebního spektra sahající od velkolepé duchovní hudby Sergeje Rachmaninova přes úspornost vyjadřování Igora Stravinského po nenáročný projev ve své době populárních skladbiček Johannesa Brahmse byla impozantní.
Matka Boží ve věčné modlitbě, tak byl přeložen název raného čistě vokálního díla, typově duchovního koncertu, jímž Rachmaninov přispěl do repertoáru pravoslavné hudební kultury. Text se vztahuje k svátku Nanebevzetí Panny Marie. Hudebně jde o hymnickou, mohutnou sazbu s minimem polyfonních míst, zato s velkými dynamickými rozdíly. Sbor je celkově zdůraznil do obou pólů s mimořádnou plností, v obdivuhodném výrazovém rozsahu, zároveň kultivovaně a stylově, přes uvolněnost plného zvuku ještě stále přiměřeně zdrženlivě, pod kontrolou.
Mše Igora Stravinského je z jiného rodu, strohá, asketická, závažná, moderní a starobylá zároveň. I to se sboru a jeho sbormistru podařilo vyjádřit velmi přesně. Dvojité dechové kvinteto ovšem přidává další zvukovou rovinu: světskou. Stravinskij prý chtěl napsat něco, co by našlo užití v liturgii (a proto si v tu chvíli na konci 40. let nevybral ke zhudebnění nic z pravoslavné, ale z latinské západní tradice, která je schopna zastřešit i modernu). Nicméně nakonec jde primárně přece jen ještě víc o ryze koncertní dílo – a o dílo skvělé, zajímavé, v osobitosti stylu dílo dokonce dráždivé.
Brahmsovy Milostné písně – Valčíky byly po přestávce z jiného světa. I když ne straussovské, přece jen lehkonohé, bezstarostné, respektive poetické. Užívají lidové texty, jsou zakotveny v tradici společenského a salonního zpěvu 19. století. Stejně jako ve Stravinského Mši, i zde se uplatnila pěkná sóla členů sboru. A celé těleso zpívalo uvolněně, s vystižením stylu, přístupného i neprofesionálním sborům. Čtyřruční klavír – Lenka Navrátilová s Marcelem Javorčekem – přidal stejně cítěné výrazové naladění. I když klavír v tomto kostele nikdy není akusticky ideální.
Pražský filharmonický sbor je evidentně v dobré kondici, zní vyrovnaně a zdravě. Lukáš Vasilek má za sebou letos už deset let v jeho čele. Je a bude to evidentně velmi důležitá a podařená éra. A ještě jeden postřeh – kostel byl plný, v publiku byla i řada hudebníků. Je evidentní, že Vasilkem vedený sbor vzbuzuje zájem a zvědavost jako něco skutečně relevantního, aktuálně podnětného a vlastně i vzrušujícího, ale i jako trvale dobře zavedená záruka kvality. Pamatujeme období, ať už to bylo čímkoli, kdy ryze vokální žánr nebudil v pražském dění takovou pozornost a kdy Sborový cyklus usiloval o početnější publikum mnohem méně úspěšně. Tentokrát šlo téměř o událost.
