Na čtvrtečním koncertě České filharmonie zazněly premiéry tří skladeb, které objednala ČF od mladých skladatelů jako pokračování nápadu, který uvedl v život Jiří Bělohlávek formou skladatelské soutěže. Druhý ročník akce byl směrován k 100. výročí založení samostatného Československa ani ne tak tematicky jako – vedle zjevné symboliky – čistě prakticky s tím, že soutěž chtěla poskytnout příležitost nejen českým, ale i slovenským hudebním tvůrcům. Přineslo to ovoce – mezi vítězná díla se dostala skladba Adriána Demoče Něha, dalšími dvěma byly Písně vrbovýho proutku od Jany Vöröšové (nejlépe vyhodnocené dílo) a Crossings od Matouše Hejla.
V tomto pořadí byly skladby také na koncertě uvedeny, rámovány koncertní předehrou Antonína Dvořáka V přírodě a suitou z opery Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka.
Skladba Adriána Demoče byla (pro mne) příjemným překvapením. Plodem objednávek od velkých orchestrů bývají dosti často „velké“ skladby, do jejichž ztvárnění je zapojen celý orchestrální aparát podle zásady „všichni si musí pořádně zahrát“, ve výsledku pak ale zanikají detaily a není úplně výjimkou, že směrem k publiku se taková orchestrální „plátna“ nesou jako specifický koncertní smog. Adrián Demoč sáhl ke krajně minimalistickému a svou důsledností, koncentrovaností a komunikovatelností působivému řešení: sledu tónových center, rozmazávaných do zvuků a souzvuků, v nichž je míra disonantnosti jakoby reflexí nedokonalosti světa, v němž žijeme a v němž si držíme pozitivní vizi. Vše v neměnné, tiché dynamice, takže poslech této hudby nevyhnutelně vede ke změně vnímání, ke ztišení, zklidnění. Ač zdánlivě téměř nicotná, není tato skladba pravděpodobně úplně interpretačně snadná, takže všechna čest hráčům České filharmonie a Keithu Lockhartovi, který s orchestrem tento premiérový večer nastudoval.
Písněmi vrbového proutku vtrhla na pódium Dvořákovy síně emocionální syrovost zejména v bezprostředním projevu sopranistky Vandy Šípové, která zjevně přijala svůj part jako výzvu k radostí sycenému kreativnímu uchopení. Nejen že vtiskla prožitek do zpěvů textů, které nechává skladatelka unikat od slov k vokálům a zvukům (ve skladbě je zhudebněna eskymácká poezie), ale svou roli doladila i tématicky designovanými šaty: bílými, s kresbou tučňáka na hrudi, a kožešinou lemovanými rukávy. Bohužel v hlubší poloze sólistku pohlcoval orchestr. Originální zvuková představivost Jany Vöröšové se v této skladbě prosazuje na mnoha místech, kde se instrumentální party potkávají s partem vokálním na téměř stejné témbrové frekvenci, a také zapojením nevšedních zdrojů zvuku (nikdy by mě nenapadlo, že praskání vzduchových kapsiček bublinkové fólie může znít tak průrazně).
Crossings Matouše Hejla mi při poslechu neustále jakoby unikaly. Skladbu jsem vnímala jako sled zvukových jader, hudbu v principu podobnou Demočově skladbě, třebaže mnohem barevnější a pohyblivější, ale měla jsem pocit, že musím stále znovu nacházet a navazovat souvislosti. Ovšemže v hudbě, když na to přijde, žádné být nemusí, ale v Crossings určitě jsou, jen, myslím, je to takový typ skladby, která se dá poslouchat buď analyticky, nebo zážitkově, ale ne obojí najednou. Je psána rukou zkušeného orchestrátora a doslova nabitá apartními zvukovými detaily.
Skladeb pro tradiční symfonické orchestry nevzniká v tuzemsku mnoho, je tedy skvělé, že Česká filharmonie tímto způsobem původní tvorbu iniciuje. Je to ale jen první krok. Tím dalším by mělo nebo mohlo být zařazení těchto děl do koncertního repertoáru orchestru a jejich uvádění na tuzemských i zahraničních zájezdech jako vizitky české soudobohudební scény. Zda k tomu bude mít orchestr vůli, se teprve ukáže a pak také bude možné mluvit o životnosti – nebo neživotnosti – premiérovaných skladeb.
Čtvrteční koncert figuruje v letošní sezoně ČF mezi koncerty mimořádnými, mimo abonentní řady. O pohnutkách, které vedly dramaturgii k zařazení Dvořáka na jeho začátek a Janáčka na konec, nechci spekulovat, takže se spokojím s konstatováním, že třebaže to nebylo úplně sourodé sousedství, identita mimořádnosti převážila.
