Sobotní koncert Dvořákovy Prahy 13. 9. ve Dvořákově síni Rudolfina byl možná zamýšlen jako jeden z komorních vrcholů festivalu. Bohužel veřejnost to tak nevnímala a návštěva byla prachbídná. O vrcholu píši, protože tři pozvaná smyčcová kvarteta mají výborné renomé. Zároveň hraje každé jinak, a to tak zásadně, že se zdá, jakoby to byly tři interpretační světy.
Jako první se představilo Cuarteto Casals (Vera Martinez, Abel Tomàs, Jonathan Brown, Arnau Tomàs), jehož výkon však letos zůstal ve stínu Quatuor Ebène. Španělský soubor si vybral Beethovenův Smyčcový kvartet č. 10 Es dur, op. 74. „Harfový“ kvartet se snažili podat osobitě, podle jejich názoru stylově. Na mě působila jejich hra nudně, a to včetně primária. Vera Martinez jistě hraje řadu jiných skladeb výborně, ale tento opus (možná Beethoven obecně) není šálkem její kávy. Nejvíc mi vadilo suché podání první věty, jež byla spíše depresivní, nežli „mírově idylická“, a třetí věty, která nebyla intonačně dokonalá, měla málo barevnosti a o tónu violisty mohu napsat jediné – byl tupý. Hned několik našich kvartet hraje Beethovena zajímavěji (například Wihanovo kvarteto, Talichovo kvarteto, Kvarteto Martinů, Pražákovo kvarteto, Bennewitzovo kvarteto).
Ženského primária má i Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Pavel Nikl, Peter Jarůšek). Janáčkův Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ měl v základu vše, co má mít a co se od domácích muzikantů očekává – pochopení obsahu a formy díla, znalost hudebních a životních souvislostí, technickou perfekci. Přesto mě jejich výklad uspokojil jen zčásti. Skladbu jsem slyšel od 70. let do současnosti mnohokrát a jen málokdo mě dostal do stavu euforie. Určitě tomu bylo při provedení Smetanova kvarteta v 70. letech v Chrudimi, pražských koncertech z téže doby Vlachovců a Kvarteta hl. m. Prahy. Nostalgicky vzpomínám na neokázalé, leč sugestivní výkony Jiřího Nováka, Antonína Kohouta, Josefa Vlacha, Václava Snítila, Břetislava Novotného nebo Jiřího Trávníčka a Karla Krafky. Haaseovci hrají Janáčka výborně, jejich cit pro melodii je velmi přesvědčivý, ale drama, zemitost a spalující vášeň jsem necítil.
Očekávaným i skutečným vrcholem večera byl Dvořákův Smyčcový sextet A dur, op. 48, v podání Talichova kvarteta (Jan Talich, Roman Patočka, Vladimír Bukač, Petr Prause) s hostujícími členy Kvarteta Pavla Haase, Pavlem Niklem a Peterem Jarůškem u partů druhé violy a druhého violoncella. Na Talichovu kvartetu je mi pokaždé sympatické vědomí silné tradice a propojení s vlastním názorem na interpretovanou hudbu, barevná paleta, individuální kvalita a vyrovnanost. Mimochodem právě vyrovnanost se před několika lety příchodem Romana Patočky na sekund zvýšila. Co napsat o vlastní skladbě. Než abych pracně hledal slova, použiji citaci Václava Talicha: „Ježíši Kriste! To je krása! Krása hudebních myšlenek, krása stavby i krása zvuku!…“ To vše talichovsko-hasseovský sextet muzikantsky čistým, spontánním a brilantním způsobem umocnil. Ne vše bylo dokonalé, ale čert to vem! Hlavně že sdělení hudby působilo přirozeně, místy až opojně (viz sóla primária Talicha a violisty Bukače, jenž svým krásným tónem v tutti Pavla Nikla až válcoval).
Na závěr drobné přání. Dvořákova Praha se evidentně chce věnovat i nadále komorní hudbě koncepčně. Snad při hledání nejlepší podoby komorní řady nebudou zapomenuta některá další česká kvarteta, jež se kvalitou těm letošním vyrovnají.
