Symfonický orchestr Českého rozhlasu objednal novou skladbu. Premiéra měla v sousedství dvou klasiků očividný úspěch. Jan Ryant Dřízal dokázal, že jeho hudba zarezonovala u interpretů i u publika.
Novinka, která zazněla (7. 5.) při abonentním večeru v Rudolfinu, se jmenuje Narcissus a je koncipována pro sólové violoncello a orchestr. Skladatel prokázal velkou fantazii, představivost a vynalézavost, důmyslnost a zručnost. Odvažuje se pohybovat na hraně mezi zvukovým a formovým novátorstvím a souřadnicemi připomínajícími tradičnější hudbu, na hraně mezi prvky blízkými neomezovaným pocitům či dojmům a prvky ukotvenými ve věcnější určitosti a zároveň i ve zdrženlivosti. Ve výsledku jde o mimořádně zajímavý hudební jazyk, neagresivní, přesto expresivní, dostatečně překvapivý a současně dostatečně sledovatelný, nový i zapamatovatelný. Málokdy nová skladba umožňuje mít tak dobrý přehled o svém průběhu. Dřízalova ano. Málokdy můžete po jednom poslechu tvrdit, že tuhle hudbu už byste příště poznali. V případě Dřízalova Narcisse můžete. Je tu několik míst, která znějí nejen zapamatovatelně, ale dokonce i nezapomenutelně, je tu celková nálada či nastavení, které jsou charakteristické, jedinečné.
Inspirací byl obraz od neznámého malíře – scéna s bytostí prohlížející se ve vodní ploše – ale i abstraktnější pojmy a asociace související s narcismem. Zhruba půlhodinová kompozice začíná pětiminutovým obnaženým magickým výstupem sólisty, introdukcí a zároveň expozicí i jakousi kadencí. Od počátku se zde i později jednoznačně a jasně jako základní stavebný prvek i jako poznávací znamení skladby profiluje třítónový motivek – zvuk, pohyb nahoru, pohyb dolů. Někdy je zřetelný, jindy je součástí struktur; zaznívá rovně i v glissandech, zaznívá v opačném směru, jako houpavý pomalý trylek a dokonce i v dvojhlasu – s kontrapunktem tichého zpěvu violoncellisty. V Dřízalově volně plynoucí fantazijní skladbě jde o proměny, zrcadlení, o úryvky, z hlediska formy pak o zřetelný tvar vyvíjející se a měnící se v čase. Violoncello vesměs dominuje. V orchestru tóny rostou z témbrů, mohutnější plochy z přiznávek. Často by se jeho hudba, ve formě i ve výraze jakoby rozostřená, dala přirovnat k impresionismu, ale pouze svým duchem, zní totiž opravdu současně. A to i tehdy, když ve zvukové a významové gradaci dospěje až k působivému sestupně orientovanému žesťovému chorálu. Skladba po něm směřuje k závěru. Končí pak v tichých tónech, které sólista jeden za druhým nachází v nejvyšší poloze, ve zvukové barvě flažoletů. Do poslední chvíle zajímavé okamžiky, invenční řešení a také interpretační mistrovství. Že vzal věc za svou Tomáš Jamník – v každém okamžiku autorův generačně spřízněný a souznějící tlumočník, přesvědčený, že jeho sdělení a vyjadřování dávají smysl – je pochopitelné. Že se za ni plně postavil dirigent, autorův vrstevník, je také jasné. Že bylo přítomno vstřícné naladění hráčů, je skvělé. Opravdu o něco šlo a orchestr rozhodně neměl důvod k brblání, které u některých méně komunikativních soudobých děl určitě nastává. Největším úspěchem ovšem je, že Dřízalovu hudbu, soudě podle srdečného dlouhého ohlasu, plně přijalo publikum.
Program abonentního večera se obešel bez Brahmse nebo Čajkovského. Byl sestaven ze tří děl pocházejících z rozmezí poslední stovky let. Taneční báseň La Péri, kterou napsal Debussyho kolega Paul Dukas, měla premiéru v roce 1912. Úvodní číslo, pro pražské publikum v podstatě neznámá skladba. Jde o příběh původně z perské mytologie – o marné hledání nesmrtelnosti, která pro člověka není určena. Dvacetiminutová, poměrně svižná partitura začíná překvapivě rozsáhlým mohutným chórem žesťových nástrojů, pak pokračuje už ve zvuku celého orchestru v epické šíři až k vrcholu, za nímž následuje zklidněná katarze – a poslední tóny patří opět žesťům, tentokrát ovšem hrajícím s dusítky. Není to hudba tak zvukově rafinovaná jako Debussyho, je víc ukotvena ještě ve vrcholném romantismu, ale francouzský původ nezapře. Je skvěle instrumentovaná, má energii, poslouchá se velmi příjemně.
Bartókův Koncert pro orchestr z roku 1944 s kompoziční virtuozitou kombinuje řadu různých prvků – nepopiratelné intonace pocházející z ducha lidové hudby s moderními idiomy, břeskné plochy s intermezzy a s nokturnovou náladou, polyfonii s výrazně profilovanými tématy. Je to také barvitá skladba, ohňostroj orchestrálního lesku, její název je výstižný. Marek Šedivý vytěžil z Dukasovy i z Bartókovy partitury hodně, i když v některých místech mohly obě vyznít ještě zajímavěji. Celkově si nicméně vedl velmi dobře. Je mu teprve jedenatřicet.
Petr Veber
Hudba, která má děj, strukturu i barvy
Jaký je vztah Symfonického orchestru Českého rozhlasu k soudobé hudbě? Řekla bych, že ambivalentní. Hraje ji, hraje ji dobře, ale není jedním z pilířů jeho profilu. S příchodem dramaturga Josefa Třeštíka začíná svítat na lepší časy, orchestr dokonce iniciuje vznik nových skladeb tuzemských autorů. Jak záslužný je to přístup, vyplývá z poznámky Pavla Zemka Nováka, jednoho z oslovených skladatelů, jehož skladbu Chvála stvoření (Symfonie č. 6) uvedl SOČR loni v premiéře. Pavel Zemek Novák žije a působí v Brně a během zkoušek si loni posteskl, že brněnští skladatelé pro orchestr už prakticky nekomponují. Orchestrální skladby se nepíší do šuplíku. Není-li ze strany orchestrů poptávka, není ani nová orchestrální hudba. Pokud se ale orchestry k soudobohudebnímu repertoáru chovají zdrženlivě, nemůže jim vejít zvukový svět, v němž se pohybují jeho tvůrci, do krve a z bludného kruhu se pak těžko vystupuje. Řada českých orchestrů už alespoň nemá problém se studováním osvědčených děl zahraničních autorů (obrovský kus práce pro celou naši hudebně-kulturní scénu v tomto směru udělalo a stále dělá Hudební fórum Hradec Králové), zatímco soudobá česká orchestrální tvorba se stále ještě potácí na hranici zájmu jak institucí, tak i samotných tvůrců. Ledy se pokusila prolomit Česká filharmonie a pokouší se dál – loni vypsala druhý ročník skladatelské soutěže, která přinesla před čtyřmi roky velmi dobré výsledky, terén si osahává i SOČR – oslovuje skladatele, jejichž stopa v tuzemském, nebo i evropském hudebně-kulturním kontextu je už patrná: po Miroslavu Srnkovi a Pavlu Zemku Novákovi zadal novou skladbu Janu Ryantu Dřízalovi a pro uvedení v příští sezoně Jiřímu Kadeřábkovi.
V případě Jana Ryanta Dřízala měl orchestr dobrou ruku. Není to první vzájemné setkání – před časem SOČR uvedl skladatelův symfonický balet Alenka v říši divů. Dřízalova ochota a schopnost psát pro orchestr se pak zúročila ve vítězství jeho skladby Kuře melancholik ve výše zmíněné soutěži České filharmonie. Nová skladba – Narcissus – má koncertantní rámec, i ten si autor už vyzkoušel v Stromu života (koncert pro housle a orchestr). Ve skladbě, která zazněla včera v Rudolfinu v premiéře, je sólovým nástrojem violoncello. Skladatel má navíc bohaté zkušenosti z oblasti scénické a filmové hudby. V Narcissovi je orchestr pod jeho rukou tvárným materiálem, zpracovávaným hladce, s opravdu nádhernými švy mezi vstupy sólového nástroje a různých nástrojových kombinací z orchestru, v hudebním proudu nejsou „hluchá“ místa, ani žádné alibistické „výplně“ (aby se dostalo na každého), všechno – každý, třeba i dlouho držený tón, harmonický spoj, barevná plocha, zvukový detail v orchestrálním prostoru – má ve struktuře zvolna plynoucí kompozice své opodstatnění. Sólista – Tomáš Jamník, jemuž je skladba dedikována – se nikde, s výjimkou jediného místa, kde je to však nejspíš záměr, neutopí v orchestru, několikrát (například hned na začátku) hraje dokonce bez jeho opory, není však v pozici exhibujícího virtuosa. V naději, že včerejší premiéra nebyla zároveň na dlouhou dobu i posledním provedením skladby, která zjevně zaujala interprety i posluchače v sále, se nechci dovolávat návodných inspirací, ale jeden odkaz se nabízí přímo v názvu skladby – je-li Narcis zahleděn do svého obrazu v jezeře, vede part violoncella sólistu k tomu, aby byl zahleděn do zvuku – musí hrát, a Tomáš Jamník hrál, s maximální koncentrací na mikrointervalová rozostřování, vplývání jedné techniky do jiné, na dvou místech dokonce na souzvuk hry na nástroj a vlastního zpěvu. Ať už je za Dřízalovým Narcissem příběh, nebo se necháte opájet barevnými kombinacemi (součástí bicího instrumentaria je i déšť, kastroly a plechovky) či nést vlnami strukturálních proměn, je to v každém případě dílo komunikativní výsostně hudebními prostředky, v nichž motivická práce není ani zdaleka na posledním místě.
Narcissus na koncertě zazněl mezi taneční básní La Péri od Paula Dukase a Bartókovým Koncertem pro orchestr – i to byla, vzhledem k variabilnímu zacházení se segmenty orchestru, z dramaturgického hlediska dobrá volba. O smysluplnou provázanost se postaral Marek Šedivý, který v nedávných letech uvedl už i jiné Dřízalovy kompozice a celý program s Rozhlasovými symfoniky nastudoval.
Wanda Dobrovská
