Sobota 25. května patřila na Pražském jaru hned třem koncertům komorní hudby. První začínal v 11 hodin v sále kláštera sv. Anežky, kde vystoupil violoncellista Vilém Vlček v recitálovém programu bez přestávky. Od 17 hodin převzal štafetu mladý český Alinde Quintet ve Velké aule Karolina a závěr dne patřil od 20. hodin mezinárodnímu Z.E.N. triu.
Vilém Vlček koncert sám neformálně uváděl a mluvil o svém osobním přístupu ke skladbám, ne o souvislostech vzniku. Nejprve upozornil na to, že Janáčkova Pohádka a Schumannovy Fantazijní kusy k sobě mají blízko, a pak je hrál bez přerušení jako šestivětou skladbu. Rozdíl mezi Janáčkem a Schumannem je přesto významný, v Pohádce jde spíše o melodickou linku, ve Fantazijních kusech je mnohem bohatší harmonické dění. Hra Viléma Vlčka byla jedním slovem nádherná, technicky jistá a výrazově bohatá, bylo to elegantní a neobyčejně přirozené. Živé vyprávění, ve kterém člověk nesleduje techniku, ale příběh. Běloruský klavírista Denis Linnik doprovázel měkce a muzikálně.
Následující skladbu Efeu zkomponoval violoncellista a skladatel Thomas Demenga u příležitosti soutěže Grand Prix Emanuela Feuermanna a je zaměřená na techniku, je to taková mnohostranná etuda pro sólové violoncello, v jejímž závěru se cituje Bachův chorál Alle Menschen müssen sterben. Vilém Vlček jí originálně uvedl hororovým příběhem o domu zarůstajícím břečťanem, který zahubí náhodného návštěvníka. Představovat si za skladbou plnou zvukových fines rostoucí břečťan bylo skutečně originální a Vilém Vlček hrál s naprosto suverénní technickou jistotou.
Vrcholem byla ovšem Violoncellová sonáta C dur, op. 65 Benjamina Brittena, neoklasická skladba, která vznikla v roce 1961 pro Mstislava Rostropoviče. Pětivětá sonáta má vtipné Scherzo-Pizzicato, Elegii i stylizovaný pochod. V interpretaci byla radost sledovat všechny detaily a celkovou duchaplnost provedení. Vilém uvedl skladbu jako příběh člověka, který se chce vysvobodit z vězení, což skladbě jako by dodalo na závažnosti. Elegie byla opravdu mimořádně působivá, pochod rytmicky pregnantní. Vilém Vlček je přirozeně srostlý se svým nástrojem a hrál bez jakéhokoli vnějšího efektu. Naprosto samozřejmě se představil jako pozoruhodná osobnost mladé generace a ve svých šestadvaceti se všech skladeb zhostil s osobitostí a zralou jistotou. Jako přídavek zvolil transpozici Pohádkového příběhu Roberta Schumanna pro violu a klavír.
Odpolední koncert v Karolinu byl poctou zastřelené Lence Hlávkové, v úvodu promluvila rektorka Milena Králíčková a předala stříbrnou medaili UK vedoucímu katedry hudební vědy Marcu Niubovi. Akustika Karolina se ukázala jako příznivá pro pětici mladých muzikantů Alinde Quintet (Anna Talácková, flétna, Barbora Trnčíková, hoboj, David Šimeček,klarinet, Kryštof Koska, lesní roh a Petr Sedlák, fagot). Hned v Preludiu úpravy Ravelova Náhrobku Couperinova nabídl soubor velkou škálu barev, krásně vedené melodie ve Fugue a Forlande a pak nakonec radostný švih v závěrečném Rigaudonu. Všechny hlasy byly naprosto přehledné a vyrovnané i v Dechovém kvintetu, op. 10 Pavla Haase, zapůsobila klarinetová elegie druhé věty nebo vtip třetí části Ballo eccentrico. Klidnou repertoárovou jistotou byl nakonec Dechový kvintet D dur Antonína Rejchy s nápadným flétnovým sólem v první větě. Hra byla celou dobu precizní, dokonale muzikální, technicky jistá ve všech pěti rozdílných barvách. Je krásné, že po někdejším úspěchu Aflatus Quintetu máme o dvě generace mladší soubory srovnatelné úrovně, jednak Belfiato a pak neméně kvalitní Alinde Quintet. Pražskojarní debut na půdě Univerzity Karlovy měl správnou mladistvou jiskru. Přídavkem byla úprava jednoho z Lašských tanců Leoše Janáčka.
Dvořákova síň Rudolfina byla večer na Z.E.N. Trio vyprodaná, ale to se nakonec neukázalo jako výhoda. Částečně turistické publikum totiž vytrvale tleskalo mezi větami obou polovin koncertu, kde se potkalo Brahmsovo Klavírní trio č. 1 H dur a Dvořákovo Klavírní trio č. 3 f moll. Zejména po krásných a soustředěných pomalých větách působil potlesk obzvlášť rušivě. Mezinárodní trio složené z čínské klavíristky Zhang Zuo, arménského violoncellisty Nareka Hakhnazaryana a americké houslistky Esther Yoo hrálo výborně, i když celkový dojem byl trochu globálně univerzální. Nápad dát proti sobě dvě dlouhá a sobě velmi podobná tria Dvořáka a Brahmse má muzikologickou logiku, posluchačsky je to ale velmi náročné a pro účinkující to bylo na hranici maratonu. Zdálo se mi, že prvního Brahmse hrálo trio o něco koncentrovaněji s výraznými houslovými monology, zatímco Dvořáka o něco odlehčeněji. Zatímco v Brahmsovi působily dlouhé soustředěné plochy, v Dvořákovi mi kus muzikality chyběl. Přídavky byly naopak efektní a koncertantní, úprava Brahmsova Uherského tance č. 6 a Chačaturjanova Šavlového tance. Za zmínku stojí i to, že obě dámy přišly na druhou polovinu v jiných šatech, což trochu připomínalo přístup pěveckých hvězd. Soubor hrál s nepolevujícím nasazením, ale kus hudební nápaditosti mi scházel.
