18., 23., 24. listopad v Rudolfinu. Tři koncerty, tři světy, zdánlivě příbuzné a přece jiné. Původně jsem nechtěl o nich psát, ale nakonec mi to nedalo, protože stojí za krátkou glosu.
V úterý 18. 11. nabídl Václav Luks se svým orchestrem Collegium 1704 v rámci cyklu v Rudolfinu program „Rivalky v opeře“. Název připomínal operní hvězdy doznívajícího hudebního baroka (např. Anna Maria Strada del Pò, Élisabeth Duparc), na pódiu však byla hvězda jediná – Karina Gauvin, majitelka nádherného, ohebného, barevného, průrazného sopránu. Na programu byl Händel a Vivaldi. Když odhlédnu od báječně zahrané suity z Vodní hudby, tak vrcholem byla árie Ah! Mio cor z Handlovy opery Alcina, nejsugestivnější provedení, jaké jsem kdy slyšel. Pražský debut paní Gauvin byl neobyčejně příjemným překvapením a výkon orchestru potvrdil jeho mezinárodní aspirace!
V neděli 23. 11. pořádala Česká filharmonie koncert k nedožitým 85. narozeninám Josefa Suka. Skladby Josefa Suka st., Franze Schuberta, Paula Hindemitha a Antonína Dvořáka hrál Filharmonický komorní orchestr vedený koncertním mistrem SOČRu Vlastimilem Kobrlem, sólistou byl houslista Jan Mráček, letošní vítěz vídeňské Kreislerovy soutěže. Orchestr má nezpochybnitelné kvality, nicméně budete-li jej konfrontovat s Pražským komorním orchestrem nebo PKF-Prague Philharmonia, zjistíte možná jako já, že jeho zvuk není tak kultivovaný a že intonace by mohla být ostřejší. Jan Mráček udělal od roku 2010, kdy vyhrál na soutěži Pražského jara 2. cenu, velký pokrok v kvalitě tónu, intonační jistotě a technice pravé ruky. Mistra Suka uctil Rondem A dur Franze Schuberta a s panem Kobrlem Bachovým Dvojkoncertem d moll. Jan Mráček (nar. 1991) určitě už patří do národní houslové elity, ale má ještě před sebou práci ve stylovosti (v Bachovi jako bych se znovu ocitl v roce 1972, kdy jej skvěle hráli na Pražském jaru Henryk Szeryng a Josef Suk; od té doby se však ve vývoji interpretace hodně událo), v detailní práci s hudební frází a kupodivu i v mnohotvárném užití vibráta, jež je zatím u něj dosti jednolité. Přiznávám, že jsem byl Bachem natolik rozladěn, že jsem z koncertu odešel, za což se omlouvám hlavně violistovi Karlu Untermüllerovi, jenž hrál v druhé polovině koncertu sólo v Hindemithově Smuteční hudbě…
Jiri_Krupka_2008.jpg)
Naopak pěvecký recitál Cecilie Bartoli o den později jsem vyslechl celý. (Partnerem jí byl soubor I Barocchisti a dirigent Diego Fasolis. Hráli skvěle, v sólech zvláště hobojista Pierluigi Fabretti, flétnista Jean-Marc Goujon a trumpetista Jaroslav Rouček, ale Collegium 1704 je jim přinejmenším rovnocenným soupeřem.) Bylo to opět pečlivě připravené, show v dobrém slova smyslu. Bartoli se zastavila v Praze při putování po Evropě, kdy propagovala svoje nové CD St Petersburg (kromě Prahy zpívala v několika městech v Německu, Francii, Belgii, Rakousku a Holandsku; třináctidílné turné začalo 12. 10. v Berlíně a skončilo 8. 12. ve Vídni).
Problém tohoto projektu vidím v tom, že když odhlédnu od nešťastné politické reality současnosti, operní materie, jež se našla v petrohradských archivech, je v rámci evropské hudby druhořadá. Pikantností je několik oper v ruštině, což ale při rudolfinské produkci bylo vlastně jedno, neboť ruština paní Bartoli je stejně těžko srozumitelná jako například čeština Renée Fleming. Není divu, že kompoziční manýrismus Hermanna Raupacha a Francesca Domenica Araii byl únavný. Naštěstí měl pražský koncert kvalitativně odlišnou druhou polovinu, v níž na mě hudba Johanna Adolfa Hasseho, Georga Friedricha Händla a v přídavcích Antonia Vivaldiho působila jako živá voda. (Témata jejích předchozích projektů – Maria, Mission, Sacrificium – byla silnější a hudba kvalitnější.) I když nemám pocit, že by kvalita zpěvu paní Bartoli stále ještě stoupala, předvedla v Praze opět výkon hodný úcty. Její nadšení, potěšení ze zpěvu a z kontaktu s okolím a instrumentální pěveckou techniku nelze slovy opsat. Bylo to opět výjimečně extrémní a výjimečně krásné!
