Jeden z nejlepších světových souborů soudobé hudby se představil v pondělí 21. května v rámci Pražského jara. Studio Hrdinů Veletržního paláce hostilo rakouské uskupení Klangforum Wien v čele s dirigentem Basem Wiegersem. Večer nabídl tři skladby současných autorů, z nichž jsou všechny tři částmi volných cyklů, všechny tři napsány pro větší ansámbl – a navíc první dvě explicitně (a ta třetí alespoň implicitně) rezignují na mimohudební obsahy.
V programu stojí, že Enno Poppe ve své skladbě Speicher I (2008) hledá především extrémy: extrémní kondenzaci, zúžení, zrychlení, rozšíření. Nic takového však nebylo v jeho hudbě k nalezení. Od relativně krotkých smyčcových glissand s doprovodem akordeonu přes stále hustěji vrstvené útržky jinak vcelku přehledných melodií skladba postupně nabírala charakter jednolité koláže motivů všeho druhu s lineárně vzrůstající hlasitostí. Nakonec ale ani ta glissanda, ani ta dynamika, ani melodika (i když šlo o autorův jedinečný třičtvrtětónový systém) nebyla nijak pobuřující. V rukou Klangfora zůstaly všechny tyto hudební složky zcela pod kontrolou.
Poppe výrazněji nevybočuje z aktuálního trendu německé soudobé hudby. Klastry proznívají, puls je zatemněn ve prospěch spíše homogenního proudu a vysoká hustota hudebního obsahu na metr čtvereční je udržována, ale bez jeho většího vývoje. Místy se objeví něco, co má snad být hudebním žertem. Ač tvrzení uvedená v programu nenaplnil, alespoň o svých skladbách nehovoří jazykem čiré metafyziky.
Světová premiéra tohoto večera patřila Luboši Mrkvičkovi a jeho kompozici For Large Ensemble, Part D složené na objednávku festivalu. Jedná se o čtvrtou část otevřeného cyklu skladeb pro velké instrumentální soubory. Mrkvička v této volné sérii rozvíjí vždy nějaký konkrétní hudební nápad. Zde se jedná o opakující se sestupný motiv hraný nejčastěji ve smyčcích, ale později procházející i ostatními sekcemi. Motiv se zajímavým způsobem vynořuje a hned opět zaniká do všeobecného chaosu v různých dílčích obměnách. Hudba zůstává podobně hustá, podobně takříkajíc paralelně zapojena jako v případě Poppeho skladby. Postupně se taktéž zintenzivňuje a motiv se stává i vzestupným. Ke konci nabírá skladba spíše charakter ouvertury či jakéhosi medley rychle se střídajících částí, zatímco spodní smyčce statečně zápolí s krkolomnými party. Fascinující basista v zápalu hry doslova zapotil sebe i svůj nástroj.
Dále je třeba zmínit, jakým způsobem Mrkvička využil pozoun s rozšířeným rozsahem, jímž nahradil chybějící tubu. Neotřelý kompoziční nápad byl umocněn neuvěřitelným výkonem nového člena ansámblu Mikaela Rudolfssona. Absenci tuby v obsazení tělesa pak příhodně suploval alespoň hudební brouk tubachovec bojovný vyobrazený na programu koncertu.
O třetí třetinu večera se postaral Bernhard Lang. Zazněla dvanáctá část z volného cyklu inspirovaného naukou německého filosofa a všestranného vědce Gottfrieda Wilhelma Leibnize Monadologie XII z roku 2010 pro deset hudebníků.
Langův široký inspirační záběr tradičně sahá od lyrických či tzv. nočních nálad sciarrinovského typu až po intenzivní free jazz. Aktuálně o to více: díky použité instrumentaci s významným zastoupením žesťů a až na kontrabas absentujícími smyčci navíc v patřičně americkém zvuku. Tomu vedle sólistů na saxofon (Gerald Preinfalk) a trubku (Anders Nyqvist) napomohla i celá řada perkusí včetně shakerů, gongů či xylofonu a především dvojice bicích souprav.
Stejně tak je Langovým poznávacím znakem i cit pro rytmus ve všech jeho podobách – zejména v těch hravých, které fungují jako jakýsi zcizovací či kontrastní element, vstupující náhle a zvnějšku bez ohledu na okolní hudební proud jako jakýsi Krysař. Přichází, jak se mu zachce a ostatní nástroje se vždy okamžitě seřadí a následují jej. Stejně neočekávaně pak i odchází.
Přestože na úvod vykresluje dvanáctá Monadologie lyrickou atmosféru o poznání komornějšího charakteru, ve které si mohl posluchač na chvíli oddechnout, záhy se hustota hudby dostává na úroveň předchozích kompozic. Nástroje opět mluví naráz, navzájem se překřikují a informační náboj roste. Přesto se autor rozhodl údajný příběh za hudbou stojící zatajit. Hráči včetně dalšího sólisty Oliviera Vivarèse (klarinet) po celou dobu odvádějí precizní výkony především ve virtuózních sólových pasážích, které si nežádají nic než absolutní kontrolu nástroje. Basista v zápalu divoké hry dokonce odhazuje dvojlist s notami na zem (tedy pokud tak nebylo předepsáno). Typicky „langovsky“ výřečný konec pak patřil prodloužené exhibici – v tom nejlepším slova smyslu – Anderse Nyqvista na trubku. Závěrečný potlesk pak ocenil nejen špičkové interpretační, ale i ohromující sportovní výkony zúčastněných: Nyqvist jako by právě doběhl maraton, basista taktéž sotva popadal dech, zatímco hráč na pozoun mával a rozdával úsměvy na všechny strany.
Celkově soudržná dramaturgie večera byla vynikající. Nešlo o divoké experimenty artikulační, zvukové či technické, ale o solidní – a hlavně výtečně interpretovanou – soudobou hudbu. Takto pečlivě sladěný program nabízející množství paralel mezi uvedenými skladbami, navíc bez nějakého výstřelu vedle je v této sféře spíše vzácností. Vzhledem k návštěvnosti programů nové hudby je tedy ze tří čtvrtin zaplněné Studio Hrdinů vcelku slušný výsledek.
