Dopolední koncert ČSKH, který zazněl v malostranském sále Martinů 9. 12. byl svědectvím vysoké a trvale stoupající umělecké úrovně Tria Bergerettes (Barbora K. Sejáková, Daniela Oerterová, Tomáš Strašil). Tento koncert by byl ozdobou i nejnáročnějšího světového pódia. Trio Bergerettes je nyní souborem, jenž svým přístupem i originalitou zjevně patří mezi současnou špičku komorní interpretace. Poměrně rozsáhlý program byl zajímavě a pestře sestaven, a jeho přesvědčivé provedení nikomu nedovolilo polevit v nadšené posluchačské pozornosti.
Trio G dur „all´ongarese“ Hob.XV.25 Josepha Haydna je ozdobou repertoáru i vizitkou každého klavírního tria. Je proto posluchačsky „profláklé“ podobně, jako třeba Malá noční hudba či Čtvero ročních dob. Mnozí se pak snaží svou interpretaci něčím ozvláštnit, většinou však za cenu zkreslení ducha původního záměru skladatele. Trio Bergerettes svou interpretační invencí však dosahuje opaku. Haydnovo dílo zazářilo jako starý pečlivě a citlivě vycizelovaný šperk, v mnoha podstatných detailech v překvapivě novém světle. Finální Presto ztratilo geometrickou souměrnost perpetuua mobile a ožilo ve strhující dynamické a rytmické plasticitě opravdového „all´ongarese“, jímavý přednes Daniely Oerterové v adagio cantabile byl srovnatelný s uměním nejskvělejších houslistů. Ostatně celý koncert byl svědectvím, že jedinečná Sejáková v ní nalezla rovnocennou partnerku. Rád bych někdy uslyšel i jejich společný recitál.
Vítězslav Novák je trochu opomíjeným skladatelem, jeho Trio d moll quasi una ballata op. 27 však dokazuje, že je to velká škoda. Ač Novák dílo zval též Baladickým triem a vznikalo pod dojmem těžkého životního období, možná protože je ovlivněno moravsko-slovenským folklórem, byť je plné tesknoty a smutku z marné touhy, nepůsobí nijak tíživě tragicky a pesimisticky. Triu Bergerettes patří díky, že nám v jedinečném provedení připomnělo pozapomenutý poklad české komorní tvorby.
Pětidílný cyklus Bergerettes H 275 Bohuslava Martinů je, jak napovídá název souboru, erbovní skladbou tria. Martinů skladbu komponoval roku 1939 v Paříži a inspiroval se milostnou lyrikou francouzských pastýřských písní 18. století a novoklasicistním estetickým ideálem, který je pro jeho kompozici často velmi typickým. Proč Trio Bergerettes za provedení tohoto díla sklidilo již množství cenných trofejí, bylo z jeho brilantní interpretace okamžitě zřejmé. Musím zde zmínit i osobitý zvuk cella Tomáše Strašila, jehož robustnější prvek byl vhodným kořením v alchymii projevu souboru nejen v tomto díle.
Luboš Sluka, který se v příštím roce v plné síle své invence dožívá devadesáti let, je mezi českými soudobými skladateli v mnoha směrech výjimečnou osobností. Pominu-li šíři jeho vzdělání a činností (básník, nakladatel, atd.), tak samo množství jeho skladeb možná nemá mezi jeho kolegy konkurenci. Co ale je obdivuhodnější – ač znalec i těch nejtřeskutějších kompozičních fíglů současnosti, nebojí se ani krásné melodie, ani srozumitelné harmonie, které však umí zmíněnými prvky vtipně a účinně okořenit. Jeho skladby se i proto těší zájmu interpretů a posluchačů natolik, že je často upravuje pro různá nástrojová seskupení. Je pak většinou těžké poznat, která verze byla tou první – všechny působí dojmem původního originálu. Takovou je i Sunset suite (1976), skladba jiskřivého humoru inspirovaná jazzem a stylem třicátých let minulého století byla letos autorem nově upravená pro Trio Bergerettes. Spolu s přídavkem „Vivat Ponrepo“ z autorovy Suity na počest Jaroslava Ježka tak umělci rozzářili posluchačům den do slunného a radostného úsměvu.