Zámecký sál v Mikulově ožil v úterý 20. srpna hudbou. V rámci komorního večera jubilujících Klavírních kurzů Mikulov tu zahrálo Trio Bohémo.
Klavírní trio vzniklo v roce 2019 a jeho členy jsou houslista Matouš Pěruška, violoncellistka Kristina Vocetková a klavírista Jan Vojtek. Na programu byla díla Ludwiga van Beethovena, Benjamina Yusupova a Johannesa Brahmse.
Málokterý český soubor má na svém kontě tolik úspěchů jako Trio Bohémo, které už po několika měsících od svého založení v roce 2019 získalo druhou cenu na mezinárodní interpretační soutěži Gianni Bergamo Award ve švýcarském Luganu. Mladí umělci se potkali už na studiích v Budapešti a za pět let trvání souboru jejich trio vyhrálo mnoho významných ocenění na soutěžích v Rakousku, Anglii, Litvě, Německu či Austrálii. Vavříny ze soutěžních klání trio zúročilo na koncertech v londýnské Wigmore Hall, vídeňském Musikvereinu a prestižních festivalech Pražské jaro, Gent Festival van Vlaanderen v Belgii ad.
Pozvání Tria Bohéma na prestižní Klavírní kurzy Mikulov je ukázkou promyšlené dramaturgie pořadatelského týmu, který v rámci doprovodného programu pravidelně zve nejen špičkové mladé pianisty, ale také komorní soubory a nebrání se ani hudebnímu crossoveru.
Trio Bohémo zahájilo svůj koncert Klavírním triem Es dur č. 1 z prvního opusu Ludwiga van Beethovena. Navzdory označení se nejedná o první dílo teprve pětadvacetiletého skladatele: Beethoven už měl za sebou klavírní kompozice drobnějšího rázu, ale pod první opus se rozhodl zařadit až reprezentativní soubor tří klavírních trií, které věnoval knížeti Karlu Lichnowskému v roce 1795. První z nich v tónině Es dur otevírá unisono všech tří nástrojů dramatickou mollovou introdukcí. Její téma zpočátku zní sveřepě a vzdorovitě, posléze se však harmonický průběh věty zjemňuje a projasňuje. Trio Bohémo dokázalo proměny nálad a barevných odstínů Beethovenovy kompozice vyjádřit pomocí adekvátních výrazových prostředků. Delikátní souhrou oplývalo Adagio cantabile druhé věty, jejíž variační zpracování postupně představilo všechny tři interprety v ústřední melodické roli. Paleta hudebních barev a jemné zvukové nuance, které zde trio rozehrálo, byly pastvou pro uši. Scherzo následující věty pro změnu hýřilo temperamentem a nevšedně koncipovanou rytmikou, která kombinovala přesnou pulzaci s precizně promyšlenou tempovou výstavbou a členitou agogikou. Výbušné Finale. Presto zaujalo pronikavou formulací bleskurychlých klavírních šestnáctin i vyloženě symfonickým zvukem hlavního tématu, který Trio Bohémo dokázalo modulovat se smyslem pro turbulentní průběh věty.
Tohle že byl mladý Beethoven a jeho prvotní klavírní trio? Trio Bohémo zahrálo skladbu vídeňského mistra jako naprosto sebevědomou, mistrovskou a reprezentační skladbu. S rozkoší, živelností a filigránskými detaily, které sršely muzikantskými nápady, energií a důmyslnými postřehy.
Osobnost Benjamina Yusupova je bohužel v tuzemském kontextu známa jen nedostatečně. Letos dvaašedesátiletý rodák z Tádžikistánu s židovskými kořeny žije a tvoří v Izraeli. Ve svém portfoliu mají jeho díla mezinárodně etablovaní interpreti Maxim Vengerov, Mischa Maisky, Sergej Nakariakov, včetně renomovaných orchestrů, jakými jsou například Londýnská a Mnichovská filharmonie. Klavírní trio č. 2 s podtitulem „Z židovských tradic“ pochází z roku 2018 a má tři pozoruhodně kontrastní věty. Mayn Shtetele je založena na nezávislém pásmu tří nástrojů, které přináší často divergentní hudbu. V jejím úvodu stojí glissanda smyčců, ornamentálně zdobná melodie v klavíru a sestupná linka violoncella. S uvedenými principy pracuje věta i nadále, včetně markantních názvuků hebrejské lidové melodiky v houslích, které jsou zahuštěny nezávislými klavírními clustery a violoncellovými glissandy. Druhou větu La yave de Espanya ozvláštnil preparovaný klavír a těkavá pizzicata violoncella, zatímco housle nesly pronikavě vysoké držené tóny. Opětovné názvuky lidových motivů a jejich nekompromisní kumulace působily místy až improvizačním charakterem, který by se dal s trochou nadsázky označit za prvek aleatoriky. Závěrečná věta Esh’al Elohai s rytmicky opakovanými klavírními přiznávkami a hybnějším tempem vyzněla jako pravý vrchol. Trio Benjamina Yusupova není snadnou skladbou. Na první poslech a bez zevrubné zkušenosti se současnou hudbou může působit nesrozumitelně a chaoticky. Přesto se nepochybně jedná o vynikající dílo, jehož magicky rituální atmosféra byla díky vitálnímu a senzitivnímu provedení Tria Bohéma velmi sugestivní. Pro publikum a zejména mladé účastníky klavírních kurzů je poznání podobné skladby iniciační, pro uvedení do kontextu náročné skladby ale v programovém průvodci mohla být uvedena alespoň její stručná charakteristika.
Poslední skladbou koncertu bylo Klavírní trio č. 1 H dur, op. 8 Johannesa Brahmse. Dílo vzniklo v letech 1853–1854 za vypjatých a dramatických okolností pokusu o sebevraždu Brahmsova mentora a skladatele Roberta Schumanna. Dnes se tato kompozice hraje v revidované verzi z roku 1889, kterou zvolilo také Trio Bohémo. Vzletně poetické a hřejivé téma první věty s široce vyklenutou melodikou se nejprve ozvalo v klavíru, k němuž se vzápětí v intervalovém sepětí přidaly housle. Zádumčivé vedlejší téma přednesl opět nejprve klavír v zastřeném zvukovém hávu. Energické Scherzo druhé věty upoutalo pregnantními staccaty v rychlejším pohybu, který umělci dovedně ozvláštnili prací s metrorytmickým členěním a pauzami. Trio střední části přineslo oproti strohému tématu prvé věty láskyplnou hudbu, již smyčcové nástroje opentlily apartním vibratem a pohádkovým výrazem. Třetí věta upoutala svou hluboce meditativní atmosférou s tlumeně zastřeným zvukem klavíru a jemně tvarovanými souzvuky houslí a violoncella. V další části se rozeznělo naléhavě posmutnělé a intimní violoncellové sólo, po němž se opět vzedmula vlna vášnivého odhodlání. Závěrečné Finale ukázalo opět Brahmse jako velkolepého hudebního architekta a romantického bouřliváka, jeho zrak je upřen k dalekým horizontům, které překračují hranice všedního života. Tragické okamžiky a kontrastní konejšivé polohy byly nedílnou součástí Brahmsova života a v podání Tria Bohéma jim nic nechybělo.
Během koncertu Trio Bohémo s diváky nenavázalo verbální kontakt. Situace se změnila až před přídavkem, který violoncellistka Vocetková vtipně okomentovala slovy: „My jsme to zase nevychytali. V takový hezký den hrajeme tak dramatický a hrozně smutný program. Tak aspoň na závěr se rozloučíme první Dumkou Antonína Dvořáka.“ K dalšímu přídavku, ani přes evidentní přání roztleskaného publika už bohužel nedošlo. Matouš Pěruška navázal na svou spoluhráčku a po doznění posledních tónů poděkoval za přízeň a žertovně podotknul, že Dumek mají v repertoáru ještě několik. Poté ovšem rozpustile dodal: „Pro ty z vás, kteří jsou takoví nadšenci jako já, tak za chvilinku začíná hrát Slavie…“
Není pochyb, že Trio Bohémo patří ve své kategorii k české a bez nadsázky i evropské interpretační špičce. Jejich koncert byl ukázkou nejvybranější souhry, skvělé intonace a dokonalého souznění hráčů. Podobná hudební komunikace, nástrojová prokreslenost a témbrová kvalita všech tří nástrojů se opravdu neslyší často. Škoda jen, že zmíněné aspekty neměly svou analogii také v obyčejné lidské komunikaci. Program byl určen pro mladé účastníky kurzů z řad klavíristů a vlídně moderované průvodní slovo by nepochybně obecenstvo mohlo uvést do lepšího kontextu. Zasvěcený, odlehčený a poutavý verbální projev by možná zmírnil i ambivalentní pocity, které někteří posluchači dali v následné diskuzi najevo.
