Trochu fotbalový mač připomínalo provedení Concertina pro klavírní trio a smyčcový orchestr H. 232 Bohuslava Martinů na koncertu Pražských symfoniků (Obecní dům, 2. 10.). Skladba je to zvláštní. První věta není kompozičně příliš výrazná, a jak spěje skladba ke svému závěru, tak se struktura vyhraňuje a dostává osobitější rukopis. Vrcholem je pak skvostné Adagio. Vcelku jsem Concertino slyšel živě poprvé a poslechovou lahůdkou bylo díky famóznímu výkonu Smetanova tria . Klavíristka Jitka Čechová , ve vysokém stupni těhotenství hrající houslistka Jana Vonášková-Nováková a violoncellista Jan Páleníček byli perfektně připraveni, jednotně snad i dýchali a prezentovali hudbu s pokorou, zaujetím a špičkovou tónovou kulturou. Bohužel orchestr evidentně potřeboval ještě jednu zkouškovou frekvenci. Nejenže měli mnohdy jiný názor na tempa, frázování a tvorbu tónu než Smetanovo trio, ale nedokázali se shodnout na tempu a intonaci ani mezi sebou. A to pomíjím noty, které spadly pod pulty. Škoda promarněné šance na poctu Martinů. Na druhé straně vrcholem výkonnostní křivky FOKu byla toho večera baletní suita Daria Milhauda Vůl na střeše , kterou si hráči v sólech vychutnali (skvělá trubková sekce). Zde byl i výkon dirigenta Serge Bauda nejangažovanější. Koncert uvedla Prokofjevova První symfonie D dur . Byla sice „klasická“, ale chyběla lehkost a detailnější práce s jemnými kontrasty, kterých je v partituře požehnaně. George Enescu se pokusil v Rumunské rapsodii č. 1 přenést na posluchače rumunsko-romský kolorit své rodné země a výsledek je dost eklektický až mdlý. Slyšel jsem jej v provedení i lepších orchestrů, než je FOK (Berlínská filharmonie, London Symphony Orchestra), ale nikdy mě tato hudba neuchvátila. Nestalo se tak ani nyní.
