„Když dám kompozici stranou, dvanáctitónový systém mi ještě stále nedovoluje pracovat rychle a libreto mě také velice brzdí,“ napsal Berg o kompozici Lulu Schönbergovi v srpnu 1930. Nečekaná smrt Albana Berga byla nakonec příčinou toho, proč zůstala opera nedokončena a z třetího dějství zůstala jenom partitura kratké skicy. (Dokončení dotáhl do konce v roce 1974 skladatel Friedrich Cerha.) Anglická národní opera (ENO) může být s inscenací Lulu nadmíru spokojená. Nejenže se výtečně podařila, ale také otevřela dveře k Bergově tvorbě množství mladých lidí, kteří tento operní dům díky invenční a moderně pojaté režijní koncepci Richarda Jonese nepřetržitě zaplavovali. Je zajímavé, že Lulu byla v letní sezóně ENO vychytrale obklopena jenom populárními tituly jako Madama Butterfly, Nápoj lásky a Cosi fan tutte , což se však vedení ENO určitě vyplatilo.
Režisér si nemohl přát v hlavní úloze nikoho lepšího jako Lisu Saffer . Byla jedním slovem skvělá! Výtečný pěvecký výkon, pozoruhodný interpretační čistotou a přesností, což v Bergově operní tvorbě není žádnou samozřejmostí, byl úzce sklouben s prvotřídním, přímo činoherním herectvím, které ji postavilo do středu dění. Od začátku až do konce byla všechna pozornost upřena jenom na Nelly – Eve – Mignon – hraběnku Adelaide – Lulu – tedy hlavní hrdinku – ženu mnoha tváří. Ostatní postavy byly sice také dobře obsazeny, ale stály v jejím stínu: Richard Coxon (Malíř), Graeme Danby (profesor medicíny/divadelní ředitel/bankéř), John Graham-Hall (Alwa), výborná Susan Parry (hraběnka Geschwitz), Robert Hayward (Dr. Schön/ Jack Rozparovač) a Gwynne Howell (Schigolch). V prvním obraze byli diváci upoutáni obrovským logem kina nebo spíše nočního podniku Adult Entertainment (Zábava pro dospělé), do kterého se postupně vpotácely různé „živé karikatury“, které jsou Jonesovou specialitou. Poté se přední stěna odsunula a naráz jsme byli uvnitř malířova studia, kde se „na jevišti“ ocitla Lulu společně s vycpaným tygrem a působivě kýčovitými džunglovými porosty scénografa Paula Steinberga . V tomto duchu se opera nesla až do konce, plná nápaditých řešení, které nešetřily invencí a které byly také výborně sladěny s výraznými kostýmy. Kostymérka Buki Shiff oblékla Lulu-prostitutku v posledním dějství do kožené minisukně a vysokých bot Ä la Elton John sedmdesátých let v ultra červeném ladění. Dirigent Paul Daniel měl před sebou nelehkou úlohu, protože orchestrální hráči této opery ani zdaleka nepatří k nejlepším. Orchestr sice nedosáhl klinicky čistého boulezovského podání, ale to v této inscenaci ani nebylo cílem, protože hudba byla úplně v područí režie. Ne příliš jednoduchá orchestrální sóla však proběhla bez úrazu a opera jako celek dosáhla žádaného záměru.
