Koncert Collegia 1704 15. února v pražském Rudolfinu byl svým způsobem mimořádný. Jednak hostování u českého hudebního společenství přijala báječná zpěvačka, u níž by se mohla ledaskterá česká pěvkyně inspirovat, jednak zazněla kompozice, jež je i není mší.
Předesílám, že jsem byl nechtíc záskokem, protože moje kolegyně byla omezena karanténou (jedno ze slov, jehož frekvence použití od března 2020 prudce narostla). Jelikož nejsem na dobu baroka zdaleka takovým odborníkem jako Václav Kapsa, autor neobyčejně poučeného průvodního textu v koncertním programu, bude moje reflexe večera částečně sumou pocitů.
První částí večera drtivě dominovala kanadská sopranistka Karina Gauvin. Zatím jsem ji znal pouze z nahrávek, živý kontakt byl však lepší, což je u mě spíše vzácná zkušenost. Vivaldiho moteta In furore iustissimae irae, RV 626, a ještě více O qui coeli terraeque serenitas, RV 631, zpívala se sugestivní emocí a hlasově na vysoké mezinárodní úrovni. Neumím posoudit detaily stylu, frázování, zdobení, ale při jejích dlouholetých zkušenostech a pod supervizí dirigenta Václava Lukse to jistě bylo ve „zlatém seku“. Především však byl její komplexní projev ztělesněním radosti z hudby, což v tomto sále u zpěváků není běžné. Volba pěveckých sólistů nebyla v minulosti u Václava Lukse pokaždé ideální, v tomto případě to byl jednoznačný úspěch!
Pro odlehčení byly v programu dvě instrumentálky. Výborně dopadlo Vivaldiho Concerto grosso d moll op. 3 č. 2 (L’estro armonico) s technicky vydařeným dialogem vedoucích houslistů Heleny Zemanové a Ivana Ilieva. Druhým instrumentálním číslem bylo Concerto grosso d moll La Follia op. 5 č. 12. Ta měla sice styl, noblesu a nejen dobré výkony houslí, ale i skvělé vstupy cellisty Libora Maška, nicméně ve variacích jsem čekal podobný oheň, esprit a odvázanost jako u některých živých provedení, kterých jsem býval kdysi svědkem (třeba Europa Galante, Concerto Italiano), ale cosi podobného jsem neslyšel. Byla to pěkná follia, ale malinko nudná.
Druhá část večera byla věnována rozměrné Misse 1724. V 21. století je možné téměř vše. Proto mě nepřekvapilo, že Václav Luks vytvořil nový opus v seznamu děl Jana Dismase Zelenky, erbovního skladatele jeho souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704. Virtuální mešní celek naplnil separátními skladbami – Kyrie ZWV 26, Gloria ZWV 30, Credo ZWV 32, Sanctus ZWV 26, Benedictus ZWV deest, Agnus Dei ZWV 26. Jakkoliv je to logický počin a Václav Luks jej obhajuje poukázáním na podobné vysoké hudební kvality, jednotný jazyk, příbuzný tonální plán a podobnou instrumentaci (včetně tří trombonů), při poslechu mě napadlo, že Jan Dismas možná měl silný důvod, proč z této hudby nevytvořil celek. Navíc ona jednotnost je přece jen relativní, když slyším bohatě strukturované Gloria s řadou sólových vstupů, „široce rozkročený oblouk“ s nádhernou závěrečnou chromatickou fugou v kontrapozici s úspornými částmi Kyrie, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei. Spojnicí je pak emocionálně nesmírně silné sborové Credo. Nicméně je dobře, bude-li se tato hudba provádět separátně či jako imaginární mše. Hlavní je, že bude znít.
K provedení jen tolik, že rozšířený orchestr hrál skvěle a opět exceloval sbor. Obojí na velmi vysoké nadnárodní úrovni. Stojí za to okomentovat Gloria. Sólové vstupy byly na členech Collegia Vocale, takže jsem si jako často u tohoto sboru vzpomněl na Gardinerův Monteverdi Choir. Čisté a dobře školené hlasy sopranistek Heleny Hozové a Terezy Zimkové i altistek Anety Petrasové a Kamily Mazalové příjemně souzněly a hladily uši, nicméně při vzpomínce na první část večera nemohly jako takové upoutat. Jedním dechem dodávám, že je to dobře, protože pan Luks zvolil pro tento typ hudby ideální řešení. Stejně jako by tyto zpěvačky nebyly schopny dokonale zpívat Vivaldího árie, paní Gauvin by byla nevhodná pro fiktivní Zelenkovu mši. Příjemně překvapili basista Tomáš Šelc, jenž je ovšem spíše basbarytonem, a hlavně tenorista Tobias Hunger, jehož sólo v Laudamus te bylo až na několik tónů špičkové.
Zvlášť naléhavě dopadlo na posluchače v sále v době krize mezi Ruskem a Ukrajinou a mezi putinovskou říší a Západem závěrečné Dona nobis pacem – Daruj nám pokoj… Byl to báječný večer a díky za Karinu Gauvin, fiktivní Missu 1724 a za hudbu Jana Dismase Zelenky, která pro mě vždy byla geniální opozicí vůči Johannu Sebastianu Bachovi.
