Koncert Symfonického orchestru hl. m. FOK 19. února ve Smetanově síni pražského Obecního domu měl jeden vrchol. Tím byly Chichesterské žalmy Leonarda Bernsteina, druhým Chačaturjanův Houslový koncert . Bernstein zvolil pro výklad zhudebnění hebrejských žalmů s přídechem pacifismu dětské hlasy a orchestr. Chlapecký sbor Boni Pueri , připravený sbormistry Pavlem Horákem a Petrem Martincem , podal fantastický výkon. Těžké party zpíval lehce, jakoby samozřejmě, s typickou barevnou homogenitou a hlasovou plností. (Byl to lepší výkon, než od Wiener Jeunesse-Chor na Bernsteinově nahrávce pro Deutsche Grammophon.) Musím však dodat, že sólista Pavel Musílek v druhé větě nebyl zcela při hlase, což bylo znát jak v síle, tak intonační jistotě. Dirigent John Axelrod připravil skvěle jak sbor, tak i orchestr a všechny inspiroval k uvolněnému, rytmicky pregnantnímu výkonu. Pro chlapce z Hradce Králové to byla triumfální návštava Prahy.
U nás poměrně často uváděný Houslový koncert Arama Chačaturjana je kompozičně problematický, spojuje silná místa s eklekticismem a mnohomluvností, takže událost z toho dosud udělal jen málokdo, například David Oistrach, Gil Shaham nebo Hilary Hahn. Když přijde Chačaturjan se silným melodickým materiálem, tak jej bohužel na rozdíl od Šostakoviče rozmělní. Jestli zařadila dramaturgie toto dílo na program kvůli kontrastu, tak se jí to podařilo, nicméně určitě by se dala nalézt lepší varianta. Z not hrající Ivan Ženatý hrál výborně, zvláště pak sladkobolné Andante a tanečně ohnivé Allegro vivace. Neměl jsem však pocit, že je to jeho srdeční záležitost.
Na závěr zařadil Axelrod, který se v Praze prezentoval překvapivě dobře, Bartókův Koncert pro orchestr , v němž se nástrojové skupiny ukázaly v různém světle. Bylo zde mnoho drobných kazů v nástupech, souhře, v tónové kvalitě. Bohužel bylo to málo uvolněné, samozřejmé a málo kontrastní. Symfonický skvost hudby 20. století jsem již slyšel v lepším provedení.
