Brněnská filharmonie v čele s novým šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem zahájila ve čtvrtek 18. října v Besedním domě svoji abonentní řadu Filharmonie doma II, ve které si dává za cíl uvádět klasická hudební díla po boku novějších, avšak časem a publikem již také prověřených skladeb. V takto neurčitě a mlhavě koncipované řadě je prostor pro opatrné dramaturgické našlapování i pro odvážné kombinace zcela odlišných hudebních děl. Filharmonie Brno tento stylový chameleonismus vybrousila ke zcela svébytnému tvaru a obzvláště nadšenci hraničních – a přesto obhajitelných, funkčních a nosných – kombinací, jako například Bach-Schnittke nebo Brahms-Kabeláč, si přijdou na své. Pro zahajovací koncert zvolila dramaturgie tematické zasazení „Z Nového světa“ a jen stěží si lze představit lepší způsob, jak uvítat amerického dirigenta u nás. Kromě Dvořákovy deváté symfonie, která propůjčila večeru své jméno, zazněla Symfonie č. 3 Charlese Ivese, jednoho ze zásadních tvůrců a představitelů americké hudby, a Klavírní koncert Lou Harrisona v české premiéře a v podání klavíristy Emanuele Arciuli.
Charles Ives představuje jednoho z prvních zakladatelů svébytné americké hudební kultury, a přestože autorovo dílo bylo za jeho života převážně přehlíženo, dočkalo se nakonec spravedlivého uznání. Na rozdíl od svých amerických současníků se pokoušel navázat na modernistická umělecká hnutí Evropy a hledal pro svoji hudbu zvuk, který by ji odlišil od tradičního pramene, ze kterého vyvěrala. Ivesova třetí symfonie však nepatří k dílům hýřícím moderními prvky a staví spíše na důstojném, rozjímavém a hloubavém přístupu k hudbě. To samo o sobě není určitě špatně, avšak zahájit večer takto poklidnou a kontemplativní skladbou, obzvláště má-li být následována podobě rozjímavým a senzitivním klavírním koncertem, je na bezmála hodinovou první polovinu přinejmenším nepřiměřené. Přitom by se dala najít díla, která dovedou být posluchačsky přívětivá a přesto odvážná, plná melodických i dynamických změn a především – mnohem vhodnější k zahájení dvouhodinového večera.
Klavírní koncert Lou Harrisona, jenž zazněl v české premiéře a který po Ivesově symfonii následoval, navázal v podobném duchu. Snad to bylo také volbou mírnějších temp, že i úvodní allegro se táhlo a posluchače spíše kolébalo. Jenže kdo jiný než sám Davies, pro nějž bylo dílo zamýšleno k dirigování, má právo určit to správné tempo? Samotná skladba těží hlavně z dialogického principu orchestru a klavíru – oba tyto prvky tvoří do značné míry soběstačné jednotky, které přistupují k dílu z odlišných stran. Klavírista Emanuele Arciuli se snažil o co nejobjektivnější interpretaci nezatíženou zbytečnými klišé a nevhodnými romantickými prvky. Lehký úhoz, který si udržoval po valnou většinu koncertu – výjimkou byla druhá věta Stampede plná clusterů a úderů loktem do klaviatury – tvořil zvukový protipól emočněji a výrazově bohatěji pojatému orchestru.
Právě druhá věta byla vrcholem první půle koncertu – vtíravý melodicko-rytmický model doprovázený drsnými nárazy na klapky klavíru byl vítanou změnou. Klavírista zde předvedl úctyhodné technické dovednosti, neboť druhá věta vyžaduje velkou kontrolu nad klavírem a to vše v závratně pádícím tempu. Zbytek skladby se však navrátil k poklidné souhře a pomalejším tempům. Nedá se bohužel přehlédnout ani fakt, že Harrisonův Klavírní koncert nápaditostí zrovna nehýří a některé harmonické spoje se daly až příliš snadno očekávat. Na druhou stranu je třeba pochválit samotné těleso – Filharmonie Brno podala výrazově přesvědčivý výkon a dirigenta na slovo poslouchala a dokázala každé jeho přání promítnout do hudebního proudu. Občasným nepřesným nasazením se nicméně nevyhnula. To nejlepší však mělo teprve přijít.
Dvořákovu Novosvětskou snad ani nelze nemít rád. Skladba je plná zápalu, radosti, energie, chytlavých melodií, dramatických změn, a to vše s uhrančivým spádem. Dirigent Dennis Russell Davies dobře věděl, že lidé chtějí slyšet Dvořákovu hudbu v co nejprecizněji nastudované podobě a vybroušenou do podoby malého hudebního diamantu. Inu, povedlo se. Davies uchopil symfonii tak, aby co nejvíce odlišil různé hudební plochy a motivy a aby všem těmto elementům dal příležitost patřičně vyznít. Toto se projevilo nejvíce na práci s tempem, kde zpomalení znamenalo opravdu rozvážný, táhlý pohyb, který již tak idylickým a lyrickým motivům dodával až pastorální lehkost a krásu. Ze změn tempa těžily převážně flétny, které dostaly prostor nepospíchat a zazářit svojí vlastní sametovou barvou. Naopak při dramatických vzepjetích dokázali hudebníci hrát jako jedno tělo a obzvláště ve vysokých polohách a rychlých zářezech smyčců dosahovali instrumentalisté křišťálově čistého zvuku. Právě v těchto částech bylo snadné nechat se fascinovat tím, jak jednoznačný a sebevědomý zvuk dokázala Filharmonie Brno vytvořit, a to dokonce i v plynulých změnách temp, které mohou občas působit problémy i zkušeným hráčům. Ač to může znít jako svého druhu oxymóron – žesťová sekce kultivovaně burácela, a i ona má velkou zásluhu na celkovém vyznění díla.
Podle neskrývaných úsměvů hudebníků je Dvořáka stejná radost hrát jako poslouchat. Zdá se, že se nový šéfdirigent těší u hráčů Filharmonie Brno oblibě a že jejich spolupráce bude přinášet ovoce. Byla by škoda to zakřiknout, ale pokud bude těleso pokračovat tímto způsobem i nadále, rozhodně se jeho úroveň a prestiž jedině zvýší. Nebýt trochu nepřiměřeně zdlouhavé první půle bez výrazných vrcholů, nebylo by takřka co vytknout. Doktor Jiří Beneš pracující ve Filharmonii Brno již od jejího založení, jemuž byl koncert věnován k oslavě devadesátých narozenin, dostal od nového šéfdirigenta i hudebníků skutečně krásný dárek. Tedy všechno nejlepší!
