Poslední letošní koncert Orchestru Berg se nesl v znamení prostorových kompozic. Pátého prosince zazněla v kostele U Salvátora v české premiéře skladba čínského autora Tan Duna Kruh a ve světové premiéře dílo Ondřeje Štochla ve dne stíny, v noci Světlo. Obě skladby jsou ovlivněny myšlenkami taoismu a nabývají tak pro naše prostředí celkem nezvyklou filozofickou rovinu. Vedle orchestru vedeného Peterem Vrábelem a sólistů Terezy Horákové (housle) a Martina Opršála (vibrafon) se na produkci podíleli i diváci, když svými hlasitými výdechy dotvářeli skladbu Tan Duna. Na celkovém vyznění se výrazně podílela práce se světly (Jan Komárek) a také samotný prostor.
Orchestr Berg patří k seskupením, které si díky jeho invenčnímu a přínosnému působení na poli tak specifickém, jakým je soudobé umění, dovolím řadit k nenahraditelným. Na koncert jsem tedy přirozeně šla s maximální zvědavostí a vysokým očekáváním. To naplnila již skladba Kruh pro 4 tria, dirigenta a publikum. Autor, čerstvý držitel Zlatého lva za celoživotní dílo z Benátského bienále, pojímá podle vlastních slov skladbu jako rituál. Hudebníci rozmístěni po všech stranách mají tvořit kruh, dirigent na sebe bere roli šamana. Jelikož skladba počítá s vkladem publika, byla potřebná i „zkouška“. Charismatický Peter Vrábel před začátkem díla posluchače tedy krátce s jejich úkolem obeznámil, přičemž vyvstalo několik úsměvných momentů.
Uvolněná atmosféra se posléze vystřídala s mystickým, hlubokým, přesto však křišťálově čistým charakterem skladby. Možná by nebylo na škodu, kdyby mezi „zkouškou“ a provedením byla o něco větší pauza. Chvějivý začátek skladby, ve kterém se do tichého prostoru roztroušeně ozývají jednotlivé nástroje, by tak vyzněl snad ještě magičtěji. Dun ve své kompozici brilantně pracuje s orchestrem. Každý hráč má celkem jasně vyčleněnou roli, která dokonale zapadá do jednoty, jakési zvukové hmoty, zcela pohlcující vše okolo sebe. Orchestr Berg tuto koncepci zvládl naprosto skvěle. Dirigent, jako vůdce celého „rituálu“, praví v průběhu skladby několik vět. Jednou z nich je „poslyš ten tvar, chyť ten vítr“. Tato slova se mi přeneseně zdají jako velmi výstižná pro celou kompozici. Můžeme v ní vysledovat jasné tvary, například ve smyslu gradací a poklesů, a některé zvukové efekty přímo navozují šumění větru nebo jiné zvuky z přírody. Dílo v konečném důsledku přineslo zvláštní klid a vyrovnanost, interpretace opravdu působila až hypnoticky.
Ondřej Štochl se ve své premiérované skladbě ve dne stíny, v noci Světlo opět dotýká protikladů a jejich vyvažování, se kterým v různé podobě pracuje i ve svých předešlých počinech. Téměř pětačtyřicet minut dlouhá kompozice je členěna do šesti vět, které jsou inspirovány taoistickým oltářem. Energie, klid, napětí a jejich konečná rovnováha tvoří základní linii díla. Jak je u Štochla zvykem, skladba ani ve svých nejexponovanějších úsecích není tíživá a neuvádí posluchače do pocitu bezvýchodnosti. Právě naopak, nastavuje sice problém, ale nabízí i jeho řešení. Na skutečně znamenité interpretaci měli obrovskou zásluhu sólisté. Nakonec, autor sám uvádí, že si je zvolil velmi svědomitě. Výkon Terezy Horákové, Štochlovy bývalé žačky, by mě oslnil i u zkušenějších a starších houslistů. To, že již v tak mladém věku (rok narození 1999) dokáže s vyzrálostí a přirozeností vystihnout nejjemnější dynamické a výrazové nuance, navíc v díle takové hloubky, je skvělé. Také vibrafonista Martin Opršál podal výkon naprosto soustředěný a promyšlený do nejmenších detailů. Celku však opět vévodila kompaktnost zvuku orchestru a sólistů. Skladba byla skutečně fascinujícím zážitkem.
Orchestru Berg se tedy opět podařilo představit soudobou hudbu jako velmi poutavý a pořád neprozkoumaný prostor. Celkem plný kostel U Salvátora svědčí o tom, že posluchače tento přístup nenechává chladnými. To, že obě skladby čerpaly z relativně exotických podnětů, koncert, alespoň pro mě, ještě zatraktivnilo. Koneckonců, základní myšlenky obou děl překračují hranice jakýchkoliv filozofií nebo vyznání. Svou cestu, soulad a klid hledá vlastně každý – a v předvánočním čase se toto hledání ještě zdůrazňuje. Pocity, které jsem si z koncertu odnášela, byly tedy vlastně celkem adventní: akorát jsem k nim přišla trochu jinou, netradiční cestou.
