Zkušenost z praxe ukazuje, že moderní hudba dobře funguje v alternativních a industriálních prostorech. Smysluplnost spojení takového prostoru a dramaturgie je pak samozřejmě už záležitostí vkusu, názoru a priorit. Festivalový koncert v Národním technickém muzeu 30. května byl vyprodán ještě před zahájením Pražského jara, atraktivita zvolené lokace se vyplatila. Ze strany festivalu to nebyl krok do neznáma, od památného koncertu Agonu tamtéž před pěti lety se Pražské jaro do dopravní haly pravidelně vrací. Počíná si při tom nanejvýš odpovědně, což dokumentuje pečlivá volba interpretů a snaha o evokaci živého, komunikativního vztahu mezi prostředím a znějící hudbou. Pokud jde o „biologickou složku“, stál letos program koncertu v NTM na klarinetistovi Karlu Dohnalovi, houslistovi Davidu Danelovi a saxofonistovi Miro Tóthovi – ano, sázka na jistotu, ale zároveň skutečně to nejlepší, co může naše (počítám v to i slovenskou) soudobohudební interpretační scéna v oboru sólistů nabídnout. Spolu s perfektní koncentraci a přesnosti Karla Dohnala v New York Counterpointu od Steva Reicha, pohotovosti a výrazovou flexibilitou Davida Danela v Bagatelách Heinera Goebbelse nebo sebevědomým a současně ne úplně obvyklým, prostorově empatickým přístupem všech tří sólistů ke ztvárnění Circulation od Jana Trojana se nicméně na ztvárnění všech skladeb stejnou, ne-li větší a v případě skladby Věta bez věty od Michala Rataje výlučnou měrou podílely technologie (koncert byl připravován ve spolupráci s Institutem intermédií Fakulty elektrotechnické ČVUT).
Samozřejmě technologie programované a ovládané člověkem, ale protože elektroakustická hudba je pořád ještě záležitost v procesu, nezvykli jsme si dosud uvažovat soustavu zařízení generující elektronickou zvukovou vrstvu ve skladbě jako hudební nástroj. Do jisté míry je to otázka změny paradigmatu a s ní související terminologií. Neřekneme na ten a ten PC program hraje Michal Rataj, ale neřekli bychom ani ten a ten nástroj ovládá nebo s pomocí toho či onoho nástroje tóny vytváří… třeba Karel Dohnal. Navíc technologie vrůstá i do klasické hry na hudební nástroj v podobě snímačů a reproduktorových soustav představujících cestu, na které je akce „živého“ hudebníka v rukou zvukového mistra (jímž bývá často sám skladatel).
Večer měl skvělou gradaci. Skladby Steva Reicha a Heinera Goebbelse jsou neseny stejným principem – živé sólo plus elektronika, v Reichově případě v čisté podobě klasického playbacku, v Goebbelsově skladbě se sólistovým partnerem u sampleru (Sylva Smejkalová). Třicet roků, které dělí obě skladby, a snad i provenience jejich vzniku vykazuje zvláštní významový posun ve vnímání jedince a světa – stručně řečeno nebo spíše naznačeno, holismus (Reich) versus diferenciace (Goebbels). Další významové vrstvy se pak manifestují ve výběru materiálu a jeho zpracování: Reich spoléhá na samonosnost hudebních parametrů, Goebbels potřebuje kulturní odkazy.
Ratajova Věta bez věty, hudba v obsahové mnohaúrovňovosti blízká Goebbelsově estetice, opatrně vedený ponor do zvukového světa, z něhož se po celých cca dvacet minut člověku nechce vzdalovat, byla zařazena mezi Reicha a Goebbelse.
Skladbou Circulation od Jana Trojana večer vyvrcholil – spojilo se v ní všechno, co dramaturgie do koncepce koncertu vložila: prostředí, cílená objednávka nové skladby, existenciální tématika, špičková interpretace. Skladatel, který spoluúčinkoval jako další sólista, „sound-sólista“, s přispěním zvukových mistrů oživil zvukem celý prostor dopravní haly, pro realizaci skladby využil dokonce i speciální pozemní dráhy, po nichž se pohybovaly tři dálkově ovládané mobilní reproduktory (vozítka na kolečkách byla pro posluchače zábavným prvkem celé performance). Dobře koncipovaný koncert by měl mít formu meta-kompozice – z takového koncertu člověk neodchází s vědomím, že si poslechl tři nebo čtyři skladby, nýbrž kompaktní celovečerní projekt. To se v tomto případě podařilo.
Paní za mnou přemýšlela na začátku nahlas o programu slovy v titulku této recenze. Odhlédnu-li od skutečnosti, že během skladeb předčítala svému partnerovi, polohlasně, z průvodního textu, na konci měla touhu sdílet: To bylo dobrý, co?
Co víc si lze přát.
