Střípky z Českého Krumlova III.
Ferhan a Ferzan Önder jsou už dlouhou řadu let vyhledávanými protagonistkami evropských koncertních pódií. Jejich klavírní repertoár obsahuje vedle transkripční literatury i pestrou řadu původních kompozic pro čtyři ruce, sahající od Mozarta až po díla Poulenkova, Bartókova, Stravinského či Lutoslawského. Zvláště díla klasiků dvacátého století jsou na německé a rakouské scéně, kde mají dvojčata své zázemí, vesměs vysoce oceňována. Skoro jsem v pokušení si zalamentovat: K čertu s Rokem české hudby, který tak trochu vnutil oběma Turkyním – co jiného než – Slovanské tance. Ne snad že bych chtěl ohrnovat nos nad Dvořákovým dílem spontánního muzikanství, letos jsem je už musel recenzovat počtvrté, ale z jejich přístupu k jednomu z nejobehranějších děl 19. století bylo až příliš zřejmé, že duch díla je jim dosti cizí. Pochopitelně i tak ukázaly velký kus svého nemalého umění, ale mohly toho ukázat mnohem více, kdyby si dramaturgie nemusela povinně odfajfkovat, že zajistila příspěvek k obávanému Roku. Tempa byla hodně pomalá, často – jako v Dumce e moll a Skočné c moll z prvé řady, a Špacírce b moll z druhé řady – až neúnosně. Tempo, jak dobře známo, je stránka hudebního projevu, která dokáže nejvíce deformovat smysl intonace a autorskou instrukci do ní vloženou, ale pokud interpret o „svém“ tempu dokáže přesvědčit posluchače, umí díky němu vyhmátnout z díla nové, třeba dosud netušené kvality, může to být naopak přínosem. Zde to však, zvláště v intimním prostředí Maškarního sálu, pouze působilo utahaně, jako sentimentální cajdáčky. K nepřežití. Pozastavoval jsem se i nad místy hodně násilnou ornamentikou, ale nemohu říci, že by některé bizarnosti působily jako naschvály nebo jako snaha o nezřízenou originalitu, spíše se sesterská dvojice s dílem nesžila. Anebo že by to byla turecká pomsta za to, že musejí hrát tak notoricky profláklé dílo? Nutno však dodat, že i když, zvláště v druhé řadě, přispěly ke značně sentimentálnímu vyznění už beztak salonně přesladkého cyklu, jindy dokázaly vykreslit poetické květy neobyčejného půvabu, i vtipu. Teprve encore jejich tureckého kolegy, pianisty Fazila Saye, Zimní jitro v Istanbulu, využívající vtipně techniku „prepared piano“, však odkryl jejich umění v celé úplnosti.
