27. a 28. května se uskutečnil první ročník nového projektu Pražského jara zaměřeného na soudobou hudbu Prague Offspring. Centrum současného umění DOX uvítalo ve svých prostorách rakouský ansámbl Klangforum Wien, letošní rezidenční skladatelku Olgu Neuwirth a dvoudenní program koncertů, mistrovských kurzů, panelové diskuse, přednášky i performance. Klangforum Wien se do Prahy vrátilo po čtyřech letech a na celkem tři ročníky projektu Prague Offspring se stalo rezidenčním souborem. Po tu dobu tak bude zaštiťovat jak koncertní program, tak zmíněné mistrovské kurzy a další podpůrné tvůrčí aktivity.
První koncert v pátek 27. května orámovala hudba Olgy Neuwirth – úvodem zazněla sólová kompozice incidendo/fluido pro klavír a nahrávku. Expresivní, dramatická skladba s efektem rozladěného klavíru a Martenotových vln prezentující místy hravou, ale zároveň hororově deformovanou, melodii. Jak ostatně říká průvodní slovo, je tu v zásadě zcela setřen onen rozdíl mezi hrou interpreta (výborného Floriana Müllera) a stopou vycházející z nahrávky, a to i díky výbornému nazvučení reprosoustavy.
Avizovanou světovou premiérou na objednávku letošního ročníku byly Andělské schody Martina Smolky. Půlhodinová skladba pro 21 hráčů nabídla delikátní pointilisticky rozvěšené melodie, dynamické „nádechy a výdechy“ a mikrotonální glissanda, rozpracována ještě důkladněji než kupříkladu v jeho starší skladbě Quand le tympan de l’oreille porte le poids du monde. Stejně tak nanejvýš pečlivou práci s témbry, včetně důmyslného využití dostupné zvukové palety perkusní sekce (a efektního ohýbání tónu trubicových zvonů). Jemné pasáže, snad smíření, pak střídají zurčící minimalistické motivy ve vrstvených rytmech, které se střetávají, násobí a vytvářejí další pulzy nad opakovanými vzorci.
V podobně „chirurgicky“ precizním duchu jako Smolkova kompozice, ale na ještě vyšší úrovni abstrakce hudby v čistý zvuk, pokračoval koncert kompozicí a stir among the stars, a making way Clary Iannotty z roku 2020. Program popisuje pocit postupného projasňování uzavřeného prostoru, záhy ovšem přichází zjištění, že to neznamená nutně zklidnění či uspokojení – v tomto případě vlastně naopak. Nanejvýš jemné rozechvívání nástrojů smyčci přechází místy až v drásání. Ke slovu se dostává mimo jiné elektrická kytara (taktéž rozeznívaná smyčcem), akordeon, netradiční perkuse i polystyren. Výsledkem je pak to, co lze nazvat instrumentální konkrétní hudbou vykreslující díky pečlivě vybroušené hře a nápadité práci s témbrem tísnivou atmosféru jakéhosi hlubinného světa plného ohromných, pomalu táhnoucích se stínů a záhadných energií.
V krajním dramaturgickém kontrastu oproti této skladbě byla na závěr uvedena kompozice Olgy Neuwirth …miramondo multiplo… pro sólovou trubku a ansámbl. Neuwirth v této osobité rekapitulaci dějin instrumentální hudby, která v České republice naposledy zazněla před necelým rokem v Ostravě, pracuje se „signálními motivy“, citacemi i názvuky známých melodií. Tyto motivy ze sólového partu (Anders Nyqvist) záhy uskakují do orchestrálního dění, neklidně se v něm zmítají, opakují a dále deformují. Tato propracovaná kompoziční a aranžérská manipulace s hudebním materiálem původním i převzatým, v hutných plochách s ohromujícím zvukem (zejména na komorní obsazení 17+1 hráčů) skutečně, jak napovídá název, svět nahlíží z různých perspektiv. Interpretačně náročná je tato skladba přesahující stylové polohy klasiky, baroka i jazzu nejen pro sólistu, ale pro všechny zúčastněné. A odehráli ji znamenitě.
Druhý den projektu zahájila dopolední panelová diskuse osobností soudobé hudby, která se dotkla témat uvádění současné hudební tvorby, dramaturgie a financování vybraných evropských festivalů, oslovování publika, propagace, dialogu mezi hudebními sférami a posluchači a dalších. Vedle dramaturga festivalu a moderátora Josefa Třeštíka se diskuse zúčastnili Clara Iannotta, skladatelka a umělecká ředitelka Bludenzer Tage zeitgemäßer Musik, Peter Paul Kainrath, umělecký ředitel a CEO souboru Klangforum Wien, Mark Sattler, dramaturg soudobé hudby Lucerne Festival, Miroslav Srnka, skladatel a člen umělecké rady Pražského jara a Nina Šenk, skladatelka a umělecká ředitelka Ljubljana New Music Forum. Miroslav Srnka opět zdůraznil otevřenost projektu Prague Offspring a jeho poslání vytvořit „ohnisko dění“ zahrnujícího tvorbu, diskusi a sdílení. Vedle uvádění nejlepších dostupných skladatelů a ansámblů cílí také na integrování nových, mladých skladatelů, jimž chce poskytnout otevřenou tvůrčí platformu. A v neposlední řadě padla velmi podnětná a vlastně již docela aktuální otázka: kdo by mohl případně zaujmout místo v menších sálech nové Vltavské filharmonie, vhodných pro uvádění současné komorní hudby (vedle České filharmonie a FOK v sále hlavním) – máme-li tedy potenciální rezidenční „soudobý“ ansámbl? (Jako ne zcela nereálná se v tomto světle ovšem jeví i možnost, že by prostor zaujal ansámbl zaměřený na starou hudbu.)
Neméně zajímavými a cennými body programu byly dva kurzy Klangfora Wien – kompoziční a interpretační. Na základě reading lessons, tedy veřejné, čtené zkoušky děl trojice studentů skladby ansámblem Klangforum Wien, byl vybrán Pavel Šabacký jako skladatel, který získal objednávku na skladbu, jež bude premiérově uvedena na příštím ročníku Prague Offspring.
Podvečer zastihl ještě přednášku Petra Hájka, architekta prostoru DOX+, o architektuře, jeho návrzích a realizacích včetně dostavby DOXu a zdůvodnění vybraných detailů tohoto projektu, včetně nastínění konceptu imaginárního města Galegion a jeho souvislost s provedením rozeznívané architektury během druhého večerního koncertu.
Druhý koncertní program Klangfora Wien otevřela i uzavřela opět hudba Olgy Neuwirth – úvodem zazněla virtuózní sólová kompozice Spleen III pro barytonsaxofon, zde v rukou Geralda Preinfalka. Expresivní multifoniky, práce s hlasem, ruchy mechanik a další krajní možnosti ovládání tohoto nástroje mohly domácímu posluchači připomenout nedávné pražské či ostravské výkony basklarinetisty Garetha Davise, toho večera přítomného v publiku. Šlo o výkon interpretační spíše než kompoziční, o to pozoruhodnější bylo pak samotné zařazení tohoto odvážného kusu, který by se dal očekávat spíše v okrajovém programu typu „noci sól“.
Blok světových premiér nových skladeb na objednávku Pražského jara přinesl pět vesměs stručných kusů o duratě mezi pěti a deseti minutami, přesto bez výjimky osobitých a pozoruhodných ve svých konceptech či detailech. Takový byl případ úvodní Fade No More Jakuba Rataje, v níž zaujaly nezvykle přiškrcené artikulace vybraných nástrojů v rámci pestrého, barevného aranžmá. Ne zcela nepodobným způsobem pak ve skladbě peripety – dissolution Konstantina Heuera probleskují okamžiky, v nichž se jednotlivé „fáze“ rozostřeného hudebního proudu na okamžik „sejdou“ a vzápětí opět rozlijí v pokroucené, takřka hororové harmonie s až groteskním půvabem jakéhosi orchestru nemrtvých.
Kompozice Dissolving; Settling Iana Mikysky je zase nesena ideou pomíjivosti a rozkladu. Zahuštěný proud hudby se ihned – pozvolna – rozpadá, puls se natahuje, nástroje se ztišují a postupně odpadají. Tento vcelku přímočarý koncept by ovšem zasluhoval rozpracovat na mnohem rozsáhlejší ploše, řekněme třiceti minut, místo zde uvedených takřka pěti.
Sen ostatních Lucie Vítkové pak byla – jak už bývá běžné – v zásadě performance, zatížená detailně formulovaným programem. Výsledkem je hudba pro samotné interprety spíše než posluchače. Hudebníci sami si s vyhrají s řadou instrukcí a výzev, položí se do zvukového dění a plně jej prožijí. „Externí“ posluchač se ale příliš nemá čeho chytit. Zjevně promyšlené interakce mezi grafickou a tradiční partiturou, mezi hráči navzájem a další vlivy zakládající jistou míru nahodilosti výsledku jsou legitimní; určité úskalí ale spočívá v tom, že divák nemá bezprostřední možnost nahlédnout do samotného procesu. Tuto pomyslnou propast mezi poznáním principu dění a z něho vzcházejícího „výsledku“ je pak o to obtížnější překlenout.
Pásmo světových premiér nastupující generace autorů završil Adrián Demoč skladbou Súzvuk a chvenie – pro jeho tvorbu typická série křehkých akordů v delikátním pianissimu (a jemné vibrato efektní jmenovitě v kontrabasu, akordeonu či trubce) nastolila příjemně meditativní náladu.
Dalším nezvyklým kusem bylo uvedení zvukové realizace architektonického návrhu s názvem 15 minut a 15 vteřin ve městě Galegion z pera Petra Hájka a Martina Janíčka, spolu s Filipem Jakšem jako performerem. Ne zcela jednoznačný popis této performance slibující rozeznění samotného prostoru DOX+ se ukázal být lehce naddimenzovaný – zdroji veškerých zvuků jsou čtyři kovová táhla upevňující betonový ochoz, v tomto případě rozličnými způsoby využitá jako perkuse (přesněji idiofony). Interpreti – performeři – je rozeznívají údery, třením i hlasem. Vše pak sbírají mikrofony a zesílený signál míří skrze reprosoustavu do sálu. Na plátno je pak promítán obrazový přenos dění na druhé straně zdi. Tento pozoruhodný koncept a nápadité provedení s industriálním nádechem pak doplňovala poněkud nadbytečná (byť ideově asi opodstatněná) automatická obouruční kresba Josefa Duchana.
Stejně jako v případě prvního koncertu, i ten druhý zakončila co do hustoty i hlasitosti největší porce hudby. Lost Highway Suite pro velký ansámbl, šest sólistů a live elektroniku vychází z opery Olgy Neuwirth Lost Highway dle stejnojmenného filmu Davida Lynche. Jde o velkorysou přehlídku její hudby v prakticky všech polohách od klidnějších pasáží přes hutné atmosferické plochy po křivolaké melodie s typicky exponovanými žestěmi a elektrifikovanými nástroji. Lost Highway Suite je navíc obohacena o reprodukovanou stopu s řadou efektů i přednahraným orchestrem – právě tyto části, k nerozeznání od zvuku živého ansámblu opět potvrdily vedle špičkové interpretace výtečnou technickou úroveň této produkce. Působivé završení slibného nového projektu prvního domácího festivalu zastřešujícího současné hudební dění. Spolupráce byla navázána, platforma ustavena. Nelze než vyhlížet, jaké podněty přinese další ročník – opět s Klangforem Wien v DOX+.
