Jak bylo vůbec možné mít něco pořádného z varhanního koncertu v dobách, kdy ještě nebyla běžnou věcí projekce umožňující sledovat varhaníka při hře, říká si člověk v nadsázce v pražském chrámu sv. Jakuba. Při mezinárodním festivalu Audite organum, jehož 22. ročník začal první srpnový čtvrtek, obrazovka dole v kostele už několikátým rokem je a nelze si ji vynachválit – publiku dává nahlédnout do prostoru hracího pultu na kůru opravdu dobře.
První z letošních osmi festivalových koncertů patřil varhaníkovi Jamesi Kibbiemu. Program koncipoval zajímavě, s hudbou starší i novější, z Evropy i z Ameriky. Vstoupil do něj Bachovým Preludiem a fugou G dur hranými v jednom jednolitém a nepřerušovaném toku a ve velmi ambiciózním tempu. Už hned zde dal najevo, že je zdravě nad věcí, že jeho jistota je bezděčná, zcela samozřejmá. Dvě fantazie Jehana Alaina byly kontrastní položkou – skladby s komplikovanými harmoniemi, barevné, ve formě rozvolněné, první halasnější, registrovaná ještě poměrně běžně, druhá klidnější a rafinovanější. Charles Tournemire a jeho Improvizace na Te Deum, to byl velkolepý náraz – vracející se výrazný třítónový motiv, rozvíjené plochy i gradace… Hutná kompozice, zřetelně členěná, efektní…
Jednoznačně nejpozoruhodnější položkou programu byla Nigerijská modlitba, kterou napsal Fela Sowande, Afričan působící v polovině 20. století v Londýně a pak v USA. Zaujala typicky modelovaná, trochu „spirituálová“ melodie nad ležícími tóny, jedinečně sólově zdůrazněná velmi specificky znějícím rejstříkem, ale své kouzlo měly i komplikovanější vícehlasé plochy vycházející volněji z příbuzných motivů. Podobně neotřelá byla i skladba Sladké šestnáctiny Američana Williama Albrighta, milovníka Joplinových ragtimů. Jsou v ní nezakrytě slyšet. Rozšafná nápaditá hudba v tlumené dynamice, s výraznými sólovými rejstříky a s nápodobami glissand, značně vybočující z u nás obvyklého varhanního repertoáru.
Americký sólista, v Praze nehrající poprvé, zařadil také opus Jiřího Ropka, někdejšího dlouholetého svatojakubského varhaníka. Partita Adoro te devote je sledem sedmi variací na francouzskou barokní píseň. Jednotlivá zpracování melodie jsou nápaditá, vyprecizovaná do dokonalosti, každé drží po celou dobu trvání jednotný styl a charakteristickou sazbu, ať už je melodie umístěna v horních polohách, v manuálu, nebo v posledních třech variacích dole, výrazně v pedálu. Jde o vděčnou, virtuózní věc, byla výrazně rejstříkována a suverénně zahrána.
James Kibbie, vedoucí varhanního oddělení na Michiganské univerzitě, uvádí německou i francouzskou hudbu, hudbu ze svého kulturního okruhu i hudbu českou. Je profesionálem, spolehlivým virtuosem, univerzálním umělcem. Recitál právě v této poloze korunoval finální větou ze 6. varhanní symfonie Luise Vierna. V monumentálně gradované, manuálně i v pedálu hodně „pracné“ skladbě bylo co poslouchat i na co se dívat. – Šikovně vybrán byl pak přídavek – odlehčené Widorovo zpracování jedné známé Bachovy melodie.
Obraz shora, ve střídání pohledů na manuály a na pedál, je do zorného pole publika přenášen prostřednictvím prostřihů ze dvou kamer obsluhovaných v souladu s hudbou a velmi poučeně. Sledování obrazovky asi trochu proměňuje vnímání hudby – posluchač už se tolik neopájí prostorem, ale koriguje si lokalizaci zvuku a bezděky ho umísťuje do obrazu. Je dobré si to uvědomit – a občas se od videa také odpoutat.
