Znaje do poslední noty nahrávku Dvořákova Houslového koncertu a moll Anne-Sophie Mutter a Manfreda Honecka, šel jsem 29. dubna na koncert České filharmonie v Rudolfinu s obavou i nadějí. Ještě nikdy ve mně totiž nahrávka nevzbudila tak protichůdné pocity jako její snímek u Deutsche Grammophon. Legendární houslistka téměř přesně kopírovala svou nahrávku s Berlínskou filharmonií.
G. K. Chesterton napsal, že „cílem umění je vyvolat úžas, ať už bude mít formu obdivu nebo rozhořčení“. Paní Mutter je o svém pojetí určitě bytostně přesvědčena a nepodezírám ji z toho, že by chtěla prvoplánově vyvolávat úžas, nicméně na některé posluchače to může tak působit. Mutter-Dvořák měl desítky nádherných míst, při nichž se tajil dech. (Stejně by se dalo psát v minulosti o Mutter-Mozartovi nebo Mutter-Beethovenovi.) Na první místo bych dal mrazivě krásná nonvibratová pianissima ve volné větě, která jsem u nikoho jiného neslyšel a byly to přímo objevné zázraky. Samozřejmě sólista nemá být otrokem skladatele, dokonce se od něho očekává ve výkladu hudby osobitost, kreativita, nadhled, ale podle mě se nesmí ztratit poselství, étos autora hudby. Její hra často hodně dovyprávěla nebo dokonce měnila partituru. Prudká rubata, nečekaná artikulace, frázování a dynamika, tempa mimo zápis a atakující hranice možného. ASM byla tak svobodná, že tím občas rozhodila i orchestr, jenž tento kus zná asi téměř zpaměti. V třetí větě šílená (ale bravurní) tempa či náhlá rubata, kdy orchestr se ledva chytal, pak popřela tanečnost hudby. Nezaslechl jsem jediný špatný tón nebo rozostřenou frázi a tak bohatý tón jsem neslyšel ani od Josefa Suka. Zároveň musím dodat, že vše hrála naprosto přesvědčivě, v logice svého vidění Dvořáka. Nicméně Dvořák dvojice Špaček – Bělohlávek mi byl příjemnější, jakkoliv pan Špaček nemá a možná nikdy mít nebude tak barevně opojný tón a nejspíš mu bude odepřeno vlastnit tak nádherné housle. Podobně osobité byly v pojetí ASM oba bachovské přídavky.
Beethovenova Sedmá symfonie A dur byla v pojetí Manfreda Honecka ve všech parametrech vyhraněná – tempa, dynamika, frázování, kantabilita. Bylo to svým způsobem vzorové provedení. Určitě v českém hudebním prostoru jsem moc takových kreací se světovým zvukem neslyšel. Hodně ostrá tempa však někdy vedla k ne zcela transparentní struktuře a disproporci mezi smyčci a dechy. Finální věta pak směle konkurovala tempům Johna Eliota Gardinera. Nádherná však byla věta druhá – to byla hudební lázeň!
Po doznění Beethovena jsem si uvědomil, že vrcholem večera byl úvodní Památník Lidicím Bohuslava Martinů. Geniální jednovětá nénie za oběti okupace, kde není ani jedna nota nadbytečná, byla zahrána orchestrem doslova skvěle. V pouhých osmi minutách hudby jakoby byl celý hudební vesmír. Manfred Honeck navíc inspiroval Českou filharmonii k velmi angažovanému hraní a zaslouží za to velké uznání.
Koneckonců úcta mu náleží za celou dobu, kdy byl hlavním hostujícím dirigentem našeho prvního orchestru. Myslím, že jej hodně naučil, inspiroval a společně s Jiřím Bělohlávkem se podílel na důsledném návratu k základům, k vídeňskému klasicismu. Slyšel jsem od něj řadu báječných koncertů a jen málokdy jsem byl zklamán. Odvedl v Praze hodně práce, přinesl světovost, nové myšlenky a pohledy. Naštěstí se bude do Prahy, i když už méně často, vracet.
