23. září roku 2007 jsem prožil v rámci festivalu Struny podzimu menší hudební šok. Ačkoliv akustika Stavovského divadla je problematická, zpěv tenoristy Iana Bostridge a hra Orchestra of the Age of Enlightenment mě ohromily. Živě jsem do té doby nikdy neslyšel hrát barokní hudbu tak skvostně. Od cembala vše nenápadně, leč nekompromisně řídil Harry Bicket. Letos osmapadesátiletý anglický dirigent, cembalista a varhaník proslul nejen jako jeden z nejlepších interpretů Händela, ale i coby navýsost poučený vykladač hudby Bacha, Glucka, Mozarta, Beethovena ad. Kromě několika výborných nahrávek s výše zmíněným orchestrem, znám hlavně jeho práci s The English Concert a zčásti i projekty s The Academy of Ancient Music. Diskofilové mohou znát jeho nahrávky u firem Decca, EMI, harmonia mundi, Chandos.
Byl jsem tedy hodně zvědavý na jeho další návštěvu Prahy, kdy byl hostem PKF – Prague Philharmonia. Dvořákova síň Rudolfina měla 8. května 2019 velmi slušnou zaplněnost a hlavně pozitivní náladu. Nevím, jestli to bylo programem, ale lidé napjatě poslouchali, téměř nekašlali a neposílali smsky. Večer byl vlastně imaginární diskusí, která občas některé novináře ovládá, když nemají jiné smysluplné téma – může v dnešní době hrát starší hudbu moderní orchestr, aniž by to vadilo „autentismem“ zhýčkaným uším? Moje odpověď by byla ano, ale jen když je to nadprůměrný orchestr a má na dirigentské podestě inspirativního, poučeného hudebníka.
Prvním číslem výborně sestaveného programu byla předehra ke Gluckově opeře Ifigenie v Aulidě. V rozhovoru, který pan Bicket letos poskytl HARMONII, říká, že skladatel „vrátil opeře příběh a důležité momenty skladby zdůraznil tím, že do nich vložil výraz.“ A skutečně hra PKF byla hlavně o výrazu, který vcelku nenápadně z hráčů dostal. V tu chvíli bylo nad míru jasné, proč je Gluck předjímkou vrcholného Mozarta. Úvod i závěr byly doslova mysteriózní…
Hudbu z opery Les Boréades Jeana-Philippa Rameaua (ostatně francouzské baroko jako takové) hrávají moderní orchestry s ostychem, tedy málokdy. Koneckonců pochopit tento svět skutečně není snadné. Jestliže ale vezme za ruku orchestr odborník na úrovni pana Bicketa, nakonec s údivem zjistíte, že baroko i bez původního instrumentáře a ladění může působit na posluchače až nečekaně silně. K volbě Rameaua Harry Bicket v témže interview řekl: „Je to dobrá volba, pokud chcete hrát barokní hudbu s moderním orchestrem. Händel nebo Vivaldi jsou v tomto ohledu velmi nároční. Pokud mají mít hlavu a patu, musíte skutečně sofistikovaně vystavět basovou linku. Problémy také mohou způsobovat často se měnící prstoklady, na což nejsou moderní orchestry příliš připraveny. Rameauova hudba je technicky velmi náročná, takže orchestr se může skutečně předvést. Smyčce používají velmi virtuózní smyky, fagotová linka je položena extrémně vysoko, hudební jazyk je divoký a nespoutaný. Rameau ve mně občas budí dojem soudobé, až jazzové hudby, která vás nenechá v klidu. Nikdy nevíte, co bude následovat. Mnoho hudebníků bylo ohromeno, jak složité a těžké je tuto hudbu zahrát a jak okouzlující a unikátní zvukový svět nabízí.“ Provedení bylo hlavně (jak jinak u francouzské hudby) o tanci, jenž prostoupil téměř vše. Bylo to však „taneční kouzlení“ elegantní, ušlechtilé a tónově vytříbené. Předpokládám, že dirigent v přípravě velmi dbal na artikulaci a přesné frázování, protože zvuk působil hodně „autenticky“. Velmi důležité pro vyznění operní suity bylo, že autorem báječného aranžmá byl právě Harry Bicket.
Po Rameauovi jsem myslel, že moje uspokojení už nemůže narůst. Omyl! Výběr z Beethovenovy baletní alegorické oslavné hudby Stvoření Prométheova, která se u nás dává velmi zřídka, naplnil sál pozitivními vibracemi. Pan Bicket dokáže evidentně vždy naleznout stylový a interpretační zlatý řez, tónový ideál, který je konkrétnímu orchestru vlastní. Nebylo to ani nudné, ani falešné. Vysvětluji si to i osobností Harryho Bicketa, jenž působí věrohodně, je znát, že toho hodně ví o hudbě baroka a klasicismu, dokáže svou vizi sdělit orchestru a na rozdíl od některých slavných dirigentů nemá patetická gesta (prostě Angličan☺). Rameau i Beethoven také byli skvělou platformou pro báječné sólové projevy členů PKF (horna, flétna, pikola, hoboj, klarinet, violoncello, housle). Pro mě byl dirigent nejzajímavějším hostem pražské hudební sezony. Třeba si tohoto jména povšimnou i špičkové české festivaly.
