Collegium 1704 zakončuje v těchto dnech (20. a 21. dubna) pražskou část sezony milostným deliriem – programem Il delirio amoroso nazvaným podle jedné z kantát Händelova italského období, které dirigent Václav Luks v ouvertuře ke včerejšímu koncertu označil za pro něj osobně nejvíc strhující. Drama a vyhrocená emoce hře a zvuku Collegia 1704 velice dobře padne, stejně jako italské sopranistce Raffaelle Milanesi, která s Collegiem na včerejším koncertě vystoupila ve dvou kantátách zkomponovaných Händelem právě v době jeho italského působení.
České publikum mělo v minulosti možnost slyšet Raffaellu Milanesi už v Myslivečkově Olimpiade v roce 2013 nebo o rok později na společném koncertě s Collegiem v rámci cyklu Hvězdy barokní opery. Jednou z hlavních devíz Milanesi je dle mého naprostá nezaměnitelnost její estetiky zpěvu a až drásavá autentičnost jejího prožitku. Příznivci belcanta a lahodných hlasů zřejmě nebudou patřit mezi sklaní obdivovatele této dámy. Milanesi nedisponuje výjimečným témbrem a ke každé frázi přistupuje téměř destruktivně, nešetří lkavými glissy, nájezdy na tóny, vzdechy, bohatě moduluje, veškerý hlasový projev podřizuje sepětí hudby s významem textu a psychologií postavy. A to činí z poslechu jejího zpěvu fascinující zážitek.
Armida abbandonata (HWV 105), v jejím pojetí uhrančivá emocionální bouře zhrzené pohanské kouzelnice Armidy, poskytuje velký prostor i pro instrumentální doprovod, což Collegium využilo v hojné míře. Krajní tempa, dynamické zvraty, syrová artikulace tónu a nad tím muzikalita, která nepřestává bavit. Druhá kantáta večera Ero e Lenadro (HWV 150) přinesla o trochu méně explicitního dramatu, zato víc koncentrace, ponoru (děj je jednoduchý: Leandro zěmře, Ero po něm teskní a na závěr skočí do moře). Projevil se v ní navíc další specifický, pro mě jako posluchače nepřehlédnutelný rys Raffaelly Milanesi. Má v hlase, gestice a celkové řeči těla určitou maskulinitu, neochvějnou sílu a stabilitu, která se s její živelnou interpretací nevylučuje, naopak ji činí ještě intenzivnější. Aby měli posluchači i interpreti možnost vydechnout a povolit napětí, zaznělo před každou z kantát Händelovo Concerto grosso (d moll, a moll). Dramatickému Händelovi bylo učiněno zadost, začátek příští sezony otevře duchovní Monteverdi a jeho Mariánské nešpory.
