Varšava – Praha
Pražské jaro objednalo nové dílo u Michala Nejtka, skladatele etablovaného jak v klasické, tak v jazzové hudbě. Nazval je Ultramarine a v premiéře zaznělo na festivalovém koncertě Varšavské filharmonie, řízeném Jackem Kaspszykem. Orchestr ji uvede letos také doma, na Varšavském podzimu.
Michal Nejtek se představil jako zdravě sebejistý autor. Ve Smetanově síni (18. 5.) jsme slyšeli skoro dvacetiminutovou, přiměřeně vyhraněnou kompozici, nabízející zajímavé témbry, proměnlivé plochy a ryze hudební obsahy. Jako i v některých předchozích dílech, i zde se skladatel nechal volně inspirovat poezií Američana Raymonda Carvera, ale ta ho nevedla ke konkrétním obrazům – zůstal v rovině nálady a pocitů, případně principu proměn pohledu na téma. Skladba má podtitul Songs In the Distance. Přeložme to jako Vzdálené písně, přidejme asociace s vesmírem. Nejtkova hudba zněla místy jako hudba sfér, je však z fantazijnosti opakovaně vracena do konkrétnějších souřadnic, ať už výraznými údery, fungujícími jako určité předěly a návraty, nebo občasnými až překvapivě libozvučnými akordy ve funkci jakéhosi chvilkového zaostření. Barevné, přelévající a prolínající se struktury nicméně nejsou zcela neurčité – a na druhou stranu ani nijak agresivní. Skladba plyne vesměs pomalu, jakoby posmutněle, občas i se zámlkami. A i když přicházejí dílčí gradace a i když se potom ve středním oddílu zvukový materiál zahustí a dynamika a tempo zvýší, nezní to umanutě… Autor bezpečně dokáže zaujmout. Ať už chvilkovým ozvláštněním, například glissandy zvýrazňujícími mikrointervaly, nebo třeba v dlouhých tónech, zaklíněním fragmentu melodie do větší plochy. Jacek Kaspszyk novinářům před koncertem řekl, že novinka jeho i hráče zaujala. Charakterizoval ji jako introvertní i dramatickou a expresivní a v kontextu celého večera nevyloučil, že by ji bylo možné duchem v něčem připodobnit k Mahlerově hudbě… Pokud by asociace skutečně vedly až k Mahlerovi, pak asi pouze k jeho pomalé větě; poslech Nejtkovy hudby směřuje spíš k dojmu statičtějšímu než mahlerovsky kontroverznímu. Současně by se dala jeho skladba nazvat koncertem pro orchestr – natolik zachází s celým tělesem a jeho sekcemi mnohotvárně a diferencovaně. Ultramarine končí do ztracena, hudba sfér vymizí. Skladba, která má tvář a smysl.
Také druhá položka večera byla posluchačským přínosem. Szymanowského Houslový koncert z roku 1933 neslýcháme tak často. Jde o poutavou skladbu v jednom tahu, rozdělenou delší kadencí na meditativnější první díl a tanečnější díl druhý. Sólový part je vesměs integrální součástí celku, prorůstá vzájemně s orchestrálním předivem. Szymanowského invence je na svou dobu dostatečně progresivní, ne zcela postromantická, ale ani přehnaně věcná a racionální, ani jazzově odlehčovaná. Převažuje dojem z virtuozity, z naléhavé hudební energie, z vážnosti krásné koncertní hudby. Přesně tento dojem vycházel i od sólisty, rusko-britského houslisty Borise Brovtsyna, čerstvého čtyřicátníka. Hrál s naprostou jistotou, naplno, s neutuchajícím směřováním kupředu. Za Szymanowského Houslový koncert se zcela postavil. Jeho dlouhý přídavek pak vzbudil respekt, ale i otazníky – adaptace Bachovy velmi známé varhanní Toccaty a fugy d moll, jakkoli obdivuhodná, má v typicky houslové sazbě přece jen svá úskalí, je proto spíše kuriozitou.
Jsou koncerty, které se celé, nebo provedením některé skladby, nesmazatelně vryjí do paměti. Pak jsou koncerty, jimž nelze nic mimořádného vytknout, ale velkou stopu nezanechají. Mahlerova Čtvrtá symfonie v podání Varšavské filharmonie a Jacka Kaspszyka patří k tomu druhému typu. Noty, tempové předpisy a dynamická znaménka byly na svém místě, orchestr hraje pěkně, bezchybně, ale skutečného ducha Mahlerovy hudby společně nepostihli, respektive ne tak, aby posluchač skutečně zpozorněl. Srovnání s Orchestrem Concertgebouw a Danielem Gattim a jejich úterním podáním Mahlerovy První symfonie je nemilosrdné. Chyběla kouzla, rafinovanost, lehká ironie, existenciální podtón, zámlky, rubata, nadhled… A to vlastně i v závěrečné větě s naivní písní o životě v nebi, kterou sopranistka Slávka Zámečníková zazpívala pěkně, ale rovněž běžně. Ano, Mahlerova Čtvrtá je světlejší a výrazově méně komplikovanější než jiné jeho symfonie, ale své také potřebuje.
Petr Veber
Nejtkova Ultramarine
Letošní ročník Pražského jara je podstatně bohatší na novější i zcela soudobou hudbu a festival dokonce objednal u několika českých skladatelů nové skladby, což jsou skutečnosti hodné velké chvály. Některé koncerty jsou soudobé kompozici věnovány výlučně, v jiných se nová hudba pojí s konzervativnějším repertoárem. To byl i případ koncertu 18. května, kdy v Obecním domě vystoupila Varšavská filharmonie s dirigentem Jackem Kaspszykem. Na programu byla Symfonie č. 4 Gustava Mahlera, Koncert pro housle a orchestr č. 2 Karola Szymanowského a ve světové premiéře skladba Ultramarine Michala Nejtka, jedna ze zmíněných objednávek. Na koncertech s takovouto dramaturgií je novější hudba většinou poněkud ve stínu starých mistrů a publikum ji spíše přečká, než aby byla v centru jeho pozornosti. Napravme alespoň v recenzi tuto nerovnováhu a udělejme z novinky hlavní bod programu. Koneckonců o Mahlerovi a Szymanowském bylo a jistě ještě bude napsáno mnoho.
Skladba Ultramarine s podtitulem Songs In The Distance svým názvem podporuje poetické představy, tím spíše, že se jedná o titul jedné ze sbírek amerického básníka a prozaika Raymonda Carvera (který Nejtkovi dodal inspiraci již vícekrát). Zároveň ale skladatel odmítá mimohudební program, takže jakékoliv výklady záleží jen na představivosti posluchačů.
Soudobá vážná hudba je doma častěji v komorních obsazeních, takže když skladatel dostane šanci psát pro velký orchestr, je to výjimečná příležitost k širšímu rozvinutí zvukové palety. Ultramarine je plná zvukově působivých míst, zároveň ale s orchestrálními možnostmi zachází opatrně, což se ukázalo jako výhoda vzhledem k nepříliš dobré akustice Smetanovy síně. Jak se potvrdilo v Szymanowského koncertě, příliš mohutně orchestrovaná hudba ztrácí v tomto sále přehlednost. Nejtkova skladba plynula ve víceméně pravidelných dynamických vlnách od jemných smyčcových ploch po plný zvuk, kdy víření bicích rozvibrovalo podlahu. Tyto vlny jako by tvořily jednu složku formy skladby. Druhá vrstva členění se odvíjela od kontrastních hudebních epizod, které se nejprve střídaly a postupně se v různých kombinacích vrstvily a protínaly. Zádumčivá melodie v oktávách, rytmizované akordy, jakoby rozsypané klepání smyčců na struny, klouzavě disonantní pasáže. Každá z těchto poloh byla dostatečně výrazná a jejich objevování, mizení a propojování neustále posouvalo dění vpřed. Ne snad k nějakému dramatickému vyvrcholení, spíše jako když jedete ve vlaku a sledujete krajinu kolem. Namísto velkého finále se hudba na konci po necelých dvaceti minutách jemně vytrácí do přesýpání „dešťové hole“.
Programová brožura koncertu připomíná aktivity Michala Nejtka v jazzu, zmiňuje spolupráci s kapelou Plastic People of the Universe a jeho styl nálepkuje jako postmoderní. Pokud někdo díky tomu očekával pestré míchání různorodých prvků, musel být zklamán. Ačkoliv je Michal Nejtek skutečně hudebníkem hrajícím na mnoha hřištích, Ultramarine je kompozice velice koncentrovaná. Stejně jako texty Raymonda Carvera pracují s běžnými situacemi a posouvají je do nového světla, Ultramarine bere „obyčejné“ zvuky orchestrálních nástrojů, ale skládá z nich osobité kombinace. Po koncertě jsem nahlédl do Carverovy sbírky, která dala kompozici jméno, a snažil se odhadnout, které z básní mohly být inspirací. Samozřejmě jsem a nic nepřišel, ale úvodní verše básně nazvané Vítr vyvolaly podobné pocity: „Voda dokonale klidná. Dokonale úžasná. Hejna ptáků se pohybují neklidně. V tom je dostatek tajemství, Bůh ví.“
