[block background=“#e5e5e5″]Art of Music & Ideas: Czech – American – Czech
20. dubna 2023, Don Buchwald Theater,
Leonard & Claire Tow Center for the Performing Arts, Brooklyn College
21. dubna 2023, Bohemian National Hall, České centrum New York
Ostravská banda & S.E.M. Ensemble[/block]
V roce 1997 uspořádal Petr Kotík na Pražském hradě, na pozvání kanceláře prezidenta Václava Havla, Festival hudby výjimečných délek: osm koncertů, ve kterých měla každá skladba alespoň hodinovou délku. Na jednom z koncertů s Janáčkovou filharmonií Ostrava zazněly kompozice Johna Cage, Vlastislava Matouška a Pauline Oliveros. Ta byla tenkrát přítomná coby sólistka ve svých Čtyřech meditacích pro orchestr.
„Byl to velmi hluboký zážitek,“ sdělil Petr Kotík publiku v České národní budově v New Yorku na druhém koncertu ze série Art of Music & Ideas. Czech – American – Czech. „Nikdy na to nezapomenu: stojím na dirigentském stupínku, orchestr je složen prakticky jen z mužských hráčů a jen málo z nich mělo pochopení pro hudbu, kterou jsme hráli. A najednou vejde starší dáma s akordeonem a postaví se před tu stovku upřeně civících hudebníků, sedne si před orchestr a s velkou jistotou hraje – ví přesně, co dělá.“
Kotík se k tehdejšímu koncertu vrátil uvedením jedné ze skladatelčiných čtyř meditací a načrtl tak mnoho souvislostí, z nichž část publika jistě všechny nezachytila (některé patrně nezachytil ani autor těchto řádků). Odkázal k vzájemnému propojení Ameriky a Evropy, k otázce výjimečných délek, k boření konvencí a prostřednictvím Pauline Oliveros také až k Johnu Cageovi, dvěma nejvýznamnějším posluchačům dvacátého století. The Tuning Meditation je magická skladba, věrna duchu hudby, jak ji praktikovala Oliveros. Její podobu nelze nikdy předvídat, avšak tři jednoduché pokyny hudebníkům (tiše se zaposlouchej, zahraj tón, který v místnosti neslyšíš, nebo tón, který už někdo jiný hraje) spolehlivě zajistí, že výsledek bude vždy znít jako její dílo. Přítomnost sólisty může s těmito třemi pravidly být v rozporu, saxofonistka Erin Rogers však celku dala objevitelský nádech, který s ním naprosto souzněl.
Skladba tvořila součást prvního „večera nápadů“ z celkových dvou. Vedle Erin Rogers nebylo na koncertech mnoho sólistů. Drtivá většina skladeb byla pro větší soubory. První ze dvou večerů zahájila skladba Philipa Glasse Two Pages, která se vymykala tím, že v ní hráli pouze dva hráči. Také v tomto případě však, přes veškeré nároky na provedení, šlo hlavně o myšlenku a nápad, nikoli o uměleckou interpretaci provedení. Skladba byla původně napsána pro klavír a elektrické varhany a později pro ansámbl. (Byla přepracována i pro jiná obsazení – za povšimnutí stojí verze Matthewa Welche pro sólové dudy nebo nahrávka souboru Bang on a Can). Zde byla skladba zahrána na klavír a celestu, v obdivuhodně precizním provedení, které přerušovanými repeticemi přímo hypnotizovalo. Byla to nádherná předehra k programu dlouhého prvního večera, který překlenul nejen oceán, ale i šest desetiletí minimalismu, dokonce preminimalismu, hudebního strukturalismu a rozšířených forem.
Africký cyklus Jana Rychlíka, který následoval po Glassovi, byl zkomponován v roce 1961 pro Kotíkův soubor Musica Viva Pragensis a byl nejstarší skladbou dvou večerů. Jde o raný příklad kompozice založené na fázích v západní hudbě, inspirovaný africkým bubnováním a o řadu let předcházející experimentům Steva Reicha. Pod Kotíkovým vedením si Rychlíkova skladba, navzdory africké inspiraci, zachovala něco z formalismu „koncertní hudby“, který se zejména Američané v té době snažili odbourat. Skladba je postavená na motivu, který by mohl být od Ravela. Přešla ale rychle k něčemu, co by si Ravel nedovolil: k dramaticky se opakujícímu glissandu lesního rohu s fagotem a pak trombónem, který podtrhl směr hudby, zatímco flétny a klarinety nad tím jako by tančily, zatímco klavír měkce a pomalu tepe jako rozladěná bonga. Nakonec vše utichlo a zůstala jen opakující se fagotová linka. Druhá a závěrečná věta byla komplexnější – perkusivní klavír byl podporován klarinetem, hobojem a fagotem v nízké poloze. Byla to vzácná příležitost, slyšet tuto skladbu a potažmo cokoli od Rychlíka – v autentickém Kotíkově provedení – v New Yorku, což dokládá, jak zhola jedinečné a nedoceněné postavení Petr Kotík v New Yorku zaujímá: je živoucí spojnicí mezi poválečnými experimenty ve východní Evropě a Newyorskou školou Johna Cage, Mortona Feldmana a Christiana Wolffa, s přesahem k dalším skladatelům, například těch ze Sdružení pro rozvoj tvůrčích hudebníků (Association for the Advancement of Creative Musicians – AACM), které vzniklo v Chicagu krátce po Kotíkově prvním provedení Rychlíkovy skladby, a které je nejčastěji spojováno s jazzovou tradicí.
Nebo také třeba s Fredericem Rzewským, rodilým Američanem. Jeho skladba Les Moutons de Panurge (1969) byla inspirována pařížským metrem. Kotík ji dirigoval a hrál na flétnu, Chris Nappi precizně udával tempo na buben a orchestrem se přeléval heroický motiv. (Rzewski sice napsal nespočet fanfár pro prostého člověka, odkaz na známou skladbu Aarona Coplanda Fanfare for the Common Man, náklonnost k hrdinským tématům jej však neopouštěla). Průběh skladby působil rozostřeně, jako když sedíte v jedoucím vlaku a sledujete další vlak jedoucí jinou rychlostí. Mohlo a nemuselo to být dáno partiturou. To mohlo, ale nemuselo být vepsáno do partitury. Dynamika tempa byla závratná, někdy až matoucí a vzrušující.
Petr Kotík také dirigoval skladbu od Philla Niblocka Petr’s Charm (Petrův šarm) – zkomponovanou v roce 2021 a pojmenovanou po Kotíkovi. Ten pohyboval rukama jako ručičkami od hodin, naznačující nikoli takty a doby, ale minuty. Samotná skladba byla jeden velký drone, byl to roj zvuku s vnitřním pohybem, i když byl statický, jako by kroužil na jednom místě.
Skladba Jany Vöröšové z roku 2021, Oratio Phillipica, kterou dirigoval Jiří Rožeň, byla fascinující, podivně krásná kompozice pro šest smyčců, flétnu, hoboj a bicí nástroje se sólovým violoncellem, které se vynořilo z ozvěn smyčcových nástrojů. Skladba se zabývala myšlenkami krásy a virtuozity příměji než zbylé kompozice na programu. Skladatelčin jazyk souzněl výborně s novou verzí skladby Roscoe Mitchella, které na programu předcházela. Mitchell byl klíčovou postavou chicagské AACM a Kotík jeho dílo často uvádí. Nonaah je sugestivní, až záhadné hudební dílo, a to v jakémkoli instrumentaci, od sólového saxofonu (původní verze), přes různé ansámblové sestavy až po toto velmi hluboké a zvučné provedení velkým orchestrem, který zahrnoval harfu, tubu a čtyři hráče na bicí nástroje, a byl přesnějším provedením „jazzmana“ než neurčitosti Rzewského.
Skladatel Petr Bakla se pravidelně objevuje na festivalu Ostravské dny, který Kotík založil, a jeho skladba Elsewhere z roku 2017 otevřela druhý večer táhlými linkami a bohatými harmoniemi, jimiž okamžitě vymezila kontrast mezi oběma večery. Ve smyčcích se rodilo pomalé kroužení, posléze se zdvíhalo v žestích a dřeva se vznášela kdesi uprostřed, dokud se orchestr velkolepě nerozštěpil do nejhlubších a nejvyšších poloh. Hudba se citlivě zhušťovala a jen velmi pozvolna a hlemýždím tempem se v ní rodilo jakékoli téma, a to přestože Rožeň udával svižné střední tempo.
Větší hloubka (tedy něco, čemu se američtí skladatelé obvykle vyhýbají) byla k slyšení ve skladbě Františka Chaloupky Čarodějnické valčíky (The Witch Waltzers, 2023). Dramatický puls s paprsky zvukového světla, nejprve mihotavými, ale záhy už ničím nezacloněnými – celek se zaskvěl v plné (intelektuální) kráse. Druhá věta nečekaně vygradovala do směsice trylků, aby pak ustoupila do téměř elegického tématu.
Cage ani Feldman na programu nebyli, ale nejmladší příslušník Newyorské školy, stále záhadný Christian Wolff, v něm byl zastoupen zvláštní skladbou Trust (Důvěra) z roku 2012, plnou promyšlených a smělých frází a rytmů, explozí a ticha, zakončenou rychlým vojenským pochodem (jak se alespoň zdálo). Kvartet č. 3 Pavla Zemka Nováka, složený v roce 1998 na památku Evžena Plocka a jeho politického protestu, je napsaný pro housle, violu, violoncello a klarinet a zněl lyricky a sentimentálně, jako Schubert za neklidné noci.
Kotíkova ohromující skladba Nine+1 z roku 2013–14 se zasloužila o ohromující závěr (dvou koncertů), s výrazně útočným klavírem, perkusemi a pizzicatem smyčců, které jako by předkládaly nějakou pointu, která se nedá vyjádřit slovy. A uprostřed toho se najednou vynoří půvabně znějící housle, až se zdá, jako by se jejich melodie vynořila ze vzdoru, oproti ostatním nástrojům, jako by nás vyzývala, abychom zkusili poslouchat tak, jak tomu bylo před sto padesáti, dvěma sty padesáti lety – nebo abychom se o to navzdory přívalu ostatních nástrojů alespoň pokusili. Tento příval, jehož součástí byl i nelítostný virbl malého bubínku, však veškeré představy tohoto druhu rozptýlil.
Pět hodin hudby rozprostřených do dvou večerů už se může jevit jako velké – byť nikoli nezvladatelné – sousto, zpracovat celé kvantum obsažených zvukových informací však může být úkol na týden i déle. Koncerty navíc nabídly možnost spatřit Petra Kotíka nejen jako skladatele, dirigenta, produkčního, promotéra a flétnistu, nýbrž také jako perkusionistu hrajícího s nezdolným odhodláním flexatonový part v Olympii Rudolfa Komorouse z roku 1964 (ke slovu přišla i psí píšťalka a melodika). Když se nakrátko vynoří duch hnutí Fluxus, může to do podobně posluchačsky náročného programu vnést závan čerstvého vzduchu.
