Druhý z koncertů Letních slavností staré hudby se odehrál 16. 7. 2018 v malebném hlavním sále Zámku Troja. Již poněkolikáté přijel na pozvání festivalu Euskal Barrokensemble – špičkový baskický soubor s uměleckým vedoucím, kytarovým virtuosem Enrikem Solinísem. Letos se s nimi jako host představil pražskému publiku íránský hráč na setár a skladatel Kiya Tabassian.
Program nesl název Un compás a v jeho první části umělci prezentovali řadu tradičních lidových melodií a tanců z oblasti Baskicka, Řecka, sefardského Rhodosu, Íránu a také skladby rumunského skladatele Dimitrie Cantemira, španělského autora Gaspara Sanze či jednu ze Scarlattiho sonát. Večer zahájili efektním příchodem za doprovodu perkusí a baskického dechového nástroje alboka pocházejícího z konce 13. století. Jeho zvuk připomíná hlas dud a jedná se o jednoplátkový nástroj, který tvoří dvě spojené trubky ze zvířecího rohu. Hráč ho drží za dřevěnou rukojeť. V Makamu Huseyni od Agy Rizy se představil Kiya Tabassian, íránský hudebník žijící v kanadském Montrealu, který pak vystupoval ve většině skladeb. Íránská (perská) klasická hudba je založena na specifickém systému modálních stupnic (dastgah), vyjadřujících vždy určitou náladu. Setár, na který Kiya Tabassian hrál, je drnkací, z rodiny louten s dlouhým krkem, a řadí se k hlavním nástrojům íránské klasické hudby. Jeho název sice odkazuje ke skutečnosti, že má tři stuny, ale před cca 250 lety byla přidána čtvrtá, která plní funkci struny bordunové. Tělo nástroje je vyřezáno z morušového dřeva. Pražce, kterých bývá 25, jsou posuvné, a právě ty umožňují jeho variabilní intonaci. Tradiční technika hry pravé ruky rozechvívá struny nehtem ukazováku, Kiya Tabassian však kombinuje ve svém přednesu techniku tradiční s moderní – podobnou hře na kytaru. S uměleckým vedoucím souboru Enrikem Solinísem se setkal poprvé v Kanadě před sedmi lety a záhy spolu začali spolupracovat. Oběma je blízká improvizace. Ostatně ta tvoří základ íránské klasické hudby. Přístup Euskal Barrokensemble ke staré hudbě je také tvořivý, ačkoliv je podložen muzikologickými výzkumy.
Houslistka Miren Zerebio přednášela svůj part s lehkostí a intonovala takto i mikrointervaly typické právě pro hudbu blízkovýchodního okruhu. Její hra měla neopakovatelný energický náboj. V podání Enrika Soliníse jsme mohli slyšet i nápaditou improvizaci a provedení skladby Marionas španělského skladatele Gaspara Sanze, kterou festivalové publikum již zná a rádo si ji připomenulo. Kontrabasista Pablo Martín Caminero působí i jako skladatel a producent a spolupracuje s umělci mnoha žánrů. Své kolegy citlivě a osobitě doprovázel. Perkusista Daniel Garay je hráč, který si vás podmaní mimořádným citem pro rytmus a skladbám vtiskuje neopakovatelný puls. V Trojském zámku se představil s řadou perkusí – od bubnů různých velikostí, přes tamburínu až po kastaněty. Působivě například vyzněly Marionas, kde využíval i polyrytmičnosti. S publikem v Trojském zámku se umělci rozloučili známým kusem španělského autora minulého století Manuela de Falla – Danza ritual de fuego a po nadšených dlouhých ovacích publika ve stoje pak ještě přidali Buselik Asirani. Hudba pondělního večera přinášela velkou škálu nálad – od meditativních, kontemplativních (v íránské hudbě) přes jiskřivé, pulzující a barvité (hudba baskická a mediteránní). Často jedna skladba prostřednictvím improvizace vyplynula z druhé. Na závěr Enrike Solinís prozradil, že Kiyu Tabassiana vnímají jako svého učitele, mistra. A tak bylo velmi obohacující zažít opět tyto hudebníky v Praze.
