Před pár týdny jsem přivítal příležitost navštívit koncert London Symphony Orchestra pod vedením jejího dirigenta Pierra Bouleze v Bruselu. Těšil jsem se na velký zážitek, na krásný sál, neobvyklou dramaturgii, na vynikající orchestr i dirigenta, prostě na neobvyklý večer plný dojmů. Na druhé straně jsem si byl vědom, že se nesmím nechat zaskočit odvážným zařazením skladby prý již věhlasného soudobého autora v první půli koncertu, a tak jsem byl připraven obrnit se trpělivostí a soustředěním na skladbu, která by mohla v sobě skrývat úskalí prudkých disonancí, těžko identifikovatelných rytmů či zdánlivé nesouvislosti. Věřil jsem, že nakonec budu moci přiznat nejen určitou kvalitu kompozice, která bude dávat nějaký hlubší smysl, ale i vedení této vyhlášené filharmonie prozíravost při uvedení této novinky. Bohužel se mé očekávání v příštích minutách nijak nenaplnilo. U této skladby mě provázely tytéž pocity, jako u drtivé většiny soudobých kompozic. Nejdřív pociťuji velký zájem zachytit každý náznak záchvěvu souvislejšího zvuku. Po dalších minutách soustředění na nějakou souvislost rezignuji, nebo ji nepovažuji za nijak zajímavou. Potom si povzbudivě říkám „inu barvení, dobrá, ale snad by to už mohlo stačit…“, ale protože skladba nekončí, začínám „vypínat“, protože usuzuji, že tento výtvor za to nestojí, a snažím se „zapínat“ aspoň chvílemi, zda přece jen mě něco nevtáhne dovnitř. Bohužel nevtahuje. A pak už mě do konce provedení napadá jen jediné slovo: „Proč!?“ Kdybych to aspoň mohl hrát jako hráč v orchestru, který se musí stále soustředit na spoustu složitých not, na rytmus či na těžko zazpívatelnou intonační linku. Neodcházím, jsem slušně vychovaný posluchač, který ostatní neruší, třeba jim tato hudba něco dává a konečně – jsem přece na „Londýnské“, což je svátek a všichni hráči podávají naprosto precizní výkon. Ten je opravdu odpovídající věhlasu, který předchází LSO. Zvláště koncertní mistr zvládá neuvěřitelně obtížná sólová místa, skupiny smyčců hrají jako jeden a technické kousky dechové sekce by mohly brát dech. Především trubky dokazovaly, že snad není nehratelných míst ani omezení v rozsahu. Skladba tak dohromady působila dojmem souboru neuvěřitelně těžkých kousků, na kterých mohou hráči předvést svoji absolutní technickou dokonalost i nevídanou sehranost. Tím ale jako by vše končilo a těžko vyčítat hráčům, pokud nemohli nalézt nic víc, a jejich pozornost se tak soustředila pouze na to, aby nedošlo k sebemenší chybičce. Ve výsledku skladba vyznívala jako „hudební cirkus“, ale od půlhodinové skladby chci přece jen něco víc. V druhé půli přichází drsný Bartók, který mi najednou místy připadá jako krásně slazený diskotékový hit. Při odchodu ze sálu se, i přes strhující druhou půli, marně snažím ze sebe setřást podivný pocit z první části, který ve mně přetrvává, a hlavou se mi honí jedna kacířská myšlenka. Kdybych odcházel z koncertu školního orchestru, kde bych musel patrně přehlédnout mnohé technické nedokonalosti, ale pokud bych cítil z hráčů radost i nadšení, asi bych odcházel spokojenější.
