Zajímavým oživením dramaturgie prologu nově založeného festivalu Rozhlasový podzim, který má ambice částečně navázat na přerušenou tradici Pražského podzimu ve zvaní rozhlasových orchestrů, bylo 27. září vystoupení Komorní filharmonie Nizozemského rozhlasu ve Dvořákově síni Rudolfina. Orchestr, jenž je jedním ze čtyř hudebních těles národní vysílací společnosti, má bohatou koncertní činnost a díky flexibilnímu obsazení svého komorního základu se věnuje jak tradičnímu repertoáru barokem počínaje, tak soudobé hudbě. Do Prahy přivezl program orientovaný na světový repertoár epochy baroka a klasicismu. První polovinu koncertu otevřel ansámbl pod vedením Kennetha Montgomeryho , dirigenta severoirského původu, krátkou Symfonií Es dur pro dva orchestry op. 18 č. 1 Johanna Christiana Bacha – v živých tempech, přitom s výbornou artikulací při tvoření četných rychlých figurací. Objevila-li se drobná zakolísání v souhře, je nutno je zřejmě přičíst v případě této skladby spíše prostorovému rozestavení hudebníků, kdy byly orchestrální skupiny až extrémně vzdáleny, což nutně muselo komplikovat vzájemné slyšení. Celé vystoupení orchestru ovšem provázela zvuková kultivovanost a stylové pochopení. Z tvůrčího odkazu Johanna Christiana Bacha zazněl ještě Koncert pro klavír a orchestr op. 1 č. 6 „God save the Queen“ , v jehož sólovém partu se publiku představil Melvyn Tan , pocházející ze Singapuru, který se před třemi desítkami let usadil v Londýně. Usměvavý Asiat se sice nevyškolil u Menuhina, jak uvádí pochybený český překlad biografie v programové brožuře, zato po absolvování Yehudi Menuhin School pokračoval nejen ve studiu klavíru, ale i cembala na Royal College of Music. Snad právě zkušenost s hrou na tento křehký nástroj se prokázala v jeho brilantním a subtilnějším přístupu k vyvážení zvuku klavíru vůči orchestru, který byl pro Bachův koncert zúžen na ansámbl čítající jen o málo více než desítku členů. Vytříbeným, jemným úhozem a poutavou imaginací Tan zaujal i v Koncertu pro klavír a orchestr D dur č. 26 „Korunovačním“ Wolfganga Amadea Mozarta, následujícím po přestávce. Škoda, že zejména na vyznění krajních vět se podle mého názoru negativně podepsalo s ohledem na akustiku sálu zřejmě ne zcela ideální postavení klavíru – kolmo k hledišti a s odstraněným víkem nástroje. Alespoň v první třetině parteru, kde jinak zní orchestr naprosto zřetelně, působily rychlejší pasáže sólového partu poměrně rozostřeně. Na rozhlasovém záznamu, odvysílaném 5. října stanicí Vltava, ale nebyl tento deficit již příliš patrný.
Volba velice rychlých temp v závěrečné Hudbě ke královskému ohňostroji Georga Friedricha Händela, kterou orchestr předvedl slavnostně vstoje, sice nepřispívala k dokonalosti plného vyznění – u publika, které si ze suity vyžádalo i přídavek, nicméně mělo provedení mimořádný úspěch. Pro zájemce, kteří se do Rudolfina nedostali, zprostředkoval Český rozhlas koncert přímým audiovizuálním přenosem na svých webových stránkách a současně jej vysílal pro zahraniční rozhlasy prostřednictvím Evropské vysílací unie.
