Podtitul „Koncert u příležitosti předsednictví České republiky v Radě Evropské unie“ byl spojen s abonentními večery Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK , které se konaly ve Smetanově síni Obecního domu 25. a 26. února. Vedení orchestru udělalo dobré rozhodnutí, když záskok za indisponovaného dirigenta Jiřího Kouta nabídlo Marku Ivanovičovi . Tento mladě vypadající třiatřicetiletý pražský rodák vyniká širokým záběrem zájmů – na Akademii múzických umění v Praze vystudoval kromě dirigování i kompozici, dnes je na katedře skladby této školy asistentem. Navzdory nespornému dirigentskému talentu se mu nedostávalo zpočátku příliš pozornosti. Do povědomí hudební veřejnosti se Marko Ivanovič jako dirigent dostal de facto až úspěšnou participací na několika posledních projektech Národního divadla, které ho také před třemi lety přijalo do stálého angažmá. Další významnou příležitostí je pro něj místo šéfdirigenta Komorní filharmonie Pardubice, jež bude zastávat od srpna letošního roku!
Programy obou koncertů otevřela předehra k opeře Tannhäuser Richarda Wagnera – proporčně dobře vystavěná, interpretovaná s majestátním nadhledem a vnitřním tahem. Koncert pro klavír a orchestr č. 3 C dur Sergeje Prokofjeva přednesl šestadvacetiletý Švýcar Francesco Piemontesi . Impulzivním, ale upřímným projevem, podepřeným výbornou technikou, podtrhl rysy hudby plné vyhrocených kontrastů. Smyslu pro barvy a kultivovanému úhozu pak dal vyniknout zvláště v lyrických pasážích skladby. Publikem mnohokrát vyvolávaný sólista se odvděčil přídavkem – klavírní transkripcí Finále ze Stravinského suity z baletu Pták Ohnivák .
Ve druhé části večera zazněla Symfonie č. 6 F dur , zvaná „Pastorální“ , Ludwiga van Beethovena. Marko Ivanovic ji dirigoval zpaměti a působil dojmem ztotožnění s dílem. Klidné plynutí hudby ve vřelém „tónu“ narušil na patřičných místech vzrušivým výrazem, vždy se smyslem pro podnícení adekvátního charakteru. Subtilní dirigent jakoby zjemnil zvuk orchestru, který hrál v ideálních dynamických a tempových proporcích. Pod zřetelně vyznívající architekturou symfonie vycházely vypracovaně veškeré detaily. Ukázalo se, že koncentrovaně a vstřícně hrající těleso se po generační obměně části členů dostává do lepší formy. Dirigent Marko Ivanovič se představil jako osobnost, která si na pódiu okamžitě a zcela nenuceně získává evidentní sympatie publika. Hráče vede elegantními a čistými gesty, vyvěrá z něj přirozená muzikalita a jakýsi klid, který na ně dozajista pozitivně působí. Tato rezonance mezi dirigentem a orchestrem naplnila i sál příjemnou atmosférou.
