První otázka, jak přistoupit k této zpěvohře, o níž Bedřich Smetana prohlásil, že „má pro nás Čechy v mnohém ohledu větší ceny než jinde“, dnes zní: hrát německy, nebo česky? V Ústí se rozhodli pro němčinu za cenu okleštění mluvené prózy, jíž zbylo nakonec ještě míň, než stálo v titulcích (mimochodem špatně synchronizovaných i se zpěvem). Děj byl osekán na protipostavení dobra a zla, ve výtvarné složce (scéna a kostýmy Marie Blažková ) kontrastem bílé a černé se žlutě a červeně svítícím horizontem, což úplně vyloučilo atmosféru lesa. Textilní paruky vytvářející postavám velké hlavy naznačovaly, že se Zbyněk Brabec podívá na příběh trochu s humorným nadhledem. Hrůzostrašné momenty nicméně nebyly ani strašidelné, ani hravé, protože se režisér spokojil s konvenční stínohrou a baletem v černém. Zaujalo několik pěkných nápadů, třeba rozehrání tercetu se sborem v 1. jednání nebo parodie na operní manýry ve sboru družiček vedených „rampistkou“, kdyby ovšem legraci nepokazilo nemírné přehrávání.
Nejsilnější dojem z představení tak přineslo setkání s Weberovou geniální hudbou, jež dodnes působí až s neuvěřitelnou elementární silou. S výhradou některých přehnaně rychlých temp (např. v introdukci k 3. jednání) bylo nastudování dirigenta Norberta Baxy po všech stránkách příkladné. V dobře hrajícím orchestru za početně slabšího obsazení smyčců vynikly barevné efekty dechových nástrojů. Statečně se držely exponované lesní rohy a znamenitě vyzněla i violoncellová a violová sóla. Už tradičně dobře se uvedl nevelký, ale vyrovnaný a zvučný sbor (sbormistr Milan Kaňák ). K závěrečnému ansámblu v jásavém C dur se hodilo i přidané vysoké c Aničky (Anna Klamo ). Také další úlohy se octly v osvědčených rukách – hrdinný tenor WeiLong Tao navíc zpíval a mluvil dokonalou němčinou, barytonista Nikolaj Někrasov měl potřebnou tmavou barvu i hloubku pro basovou roli Kašpara a výrazně se uplatnili rovněž představitelé menších rolí Martin Matoušek (Kilián a kníže Otokar) a Josef Škarka (poustevník). Vyrovnaný ansámbl přece ještě o stupínek předčila Liana Sass jako ideální Agáta s nádhernou kantilénou, zářivými výškami a krásnými pianissimy.
