Ústí nad Labem – Netopýr

„Rakousko-uherská“ švanda, kterou si udělali Johann Strauss a jeho libretisté z vídeňských měšťánků, se u nás setkávala kupodivu i s rozpaky, počínaje počeštěním příjmení hlavního hrdiny už od 19. století na Malinu asi proto, že Eisenstein znělo židovsky (přejmenování přejala ještě Anna Hostomská, překlad Miroslava Homolky hraný v Ústí zachovává originál). Jedna starší inscenace Netopýra ve slovenské televizi se zase ve scénách Rosalindy maskované jako uherská hraběnka úzkostlivě vyhýbala jakémukoli zesměšnění maďarštiny. Za komunismu divadla většinou možná nemívala s operetou údajně oslavující buržoazní třídu potíže, jaké zažila například ochotnická Rakovnická opera na začátku 50. let, ale zadrhávání prince Orlofského do ruštiny by bylo naprosto nepředstavitelné. Rok 1989 tak i Netopýra osvobodil z cenzury a v Ústí toho úspěšně využili. Jestliže i tady byla vynechána původní baletní hudba s „národními“ tanci a zpívanou polkou, která si nevinně dobírá vídeňské Čechy, nebylo to snad proto, že by to uráželo naši národní ješitnost? Je to škoda, protože režisér a choreograf v jedné osobě, Gustav Skála , hledal kdejakou příležitost ke komickému rozhýbání a roztančení jeviště, což se mu výtečně podařilo třeba v opakování pohybové stylizace ve shodě s opakováním v hudbě, avšak revuální pojetí, které znamenitě sedělo v prezentaci společenské „vipky“ Orlofského (Barbora Kadlčíková ), v kupletech Adély (Anna Klamo ) už rušilo vnímání pěveckého a hereckého projevu sólistky. Režie projevila velké pochopení pro komediální operetní tradici, která vždy hledala kontakt s živou přítomností: dosaďme si místo francouzské patlaniny Eisensteina (Michal Klamo ) a ředitele věznice (Petr Matuszek ) na bále angličtinu a máme tu karikaturu našich současných euroamerických světáků. Všestranně uspokojilo i hudební provedení – Rosalinda (Liana Sass ) s krásnou výškou až do tříčárkovaného d si mohla dovolit i vtípek „nekonečně“ dlouhého vysokého b , aby umlčela hádku svého muže s advokátem. Že se má posluchač na co těšit, napověděla už předehra: po pauzách před nástupy valčíku a tempových výkyvech, které se v ní zahnízdily až k nesnesitelné manýře, nebylo ani stopy, a zvolnění jednoho tématu přímo prozářilo známou hudbu zpěvností (dirigent Michal Kaňák ).

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější