V Praze zpívala po roce 1989 ve vrcholné formě už řada pěveckých hvězd: Cura, Vargas, Otter, Hampson, Battle, Kožená, Quasthoff, Goerne, Hvorostovsky, Domingo, o žádné však nelze říci, že by to byla královna či král svého oboru. Teprve na konci dubna (26. a 27. 4.) hostovala díky Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK v české metropoli poprvé nesporná královna – Ute Lemper . Bezkonkurenčně už vládne více než deset let šansonu a kabaretním písním, skvělá je však i v muzikálech (Cats , Chicago ). Sice to trvalo, jak je u nás zvykem, hodně dlouho, ale nakonec vše dobře dopadlo a hvězda zasvítila v Obecním domě. Oba koncerty se tak staly díky jejímu fantastickému výkonu největší pěveckou událostí možná i posledních několika desetiletí. Za decentního doprovodu orchestru nebo klavíru zpívala pouze německé a anglické (jako bonus i francouzské) písně Kurta Weilla, přičemž stejně plynule přecházela z jednoho jazyka do druhého, když písně uváděla, přibližovala jejich obsah, dobu, ve které vznikaly, a střípky z Weillova života. Její projev byl jakoby z jiného světa, který dosud Praha nezažila. Vedle ní vybledly všechny české šansoniérky a musím dodat, že pro mě v tu chvíli i všechny zpěvačky. Je pravda, že její skvělé nahrávky jsem obdivoval už řadu let, ale živé setkání pro mě překonalo všechno očekávání. Tím víc jsem byl zarmoucen, že osvícenost a otevřenost FOK nedoprovodil i dalšími náležitostmi. Opět chyběly texty, což u takovéhoto typu programu, kde záleželo na každém slově Bertolta Brechta, bylo neodpustitelné. Odhlédnu-li od sólistky, tak jsem neměl pocit, že by atmosféra ve Smetanově síni byla adekvátní jedinečnosti okamžiku. Ani návštěva nebyla ohromující, což se už stává u „neznámých“ jmen pomalu tradicí. FOK již několikrát v této sezoně přišel s pozoruhodným projektem a těšil se na vyprodaný sál, ale ultrakonzervativní Pražané, mající rádi zavedená jména, měli jiný názor. (Nebo neměli žádný?)
Doprovázející orchestr vedený Liborem Peškem nic nezkazil, hrál příjemně, ale k dokonalé symbióze mu chyběla větší uvolněnost a nutný nadhled. Ani orchestrální číslo nedopadlo ideálně. Milhaudův Vůl na střeše nebyl bez chyb a v silách orchestru je dopracovat se přesnější a „jazzovější“ interpretace.
