Zahajovací večer desátého ročníku festivalu soudobé hudby MusicOlomouc přinesl první dva z celkem sedmi koncertů a jednu ze šesti světových premiér. První polovina večera patřila švýcarskému klavírnímu kvartetu Ensemble Mondrian zaměřenému na soudobou i klasickou hudbu. Do Kaple Božího Těla Uměleckého centra Univerzity Palackého se čtveřice vrátila po dvou letech.
Píseň beze slov, tedy Lied ohne Worte Michaela Jarrella pro klavírní trio, se ukázala být mírným startem. Zahuštěné melodie smyčců a krystalické chvění klavíru vystřídalo statické napětí tří provázaných linií s přiškrcenými témbry nástrojů a částečným zrcadlením partů navzájem v řídké faktuře. Podobné efekty především v nízkých dynamikách využil i Carlo Ciceri ve skladbě Criteria Insorge pro houslové trio a tři dynamické vrcholy v zajetí divoce nesrozumitelného programu.
Vrcholem programu a zároveň masivní porcí hudby byla jednoznačně dvacetiminutová kolekce těžko uvěřitelného množství hudebních nápadů Dietera Ammanna Après le silence pro klavírní trio. Útržky rytmů, motivů a postupů, které tu jsou prezentovány jeden za druhým, obvykle pouze v rámci jednotek vteřin, by si jistě zasloužily hlubší rozvedení. Ammann se však zásadně nevrací zpět, místo toho přidává stále další plochy – statické i rytmicky a dynamicky vypjaté. Mezi mnoha pozoruhodnými okamžiky prosvítají i tradičnější postupy včetně roztrhaného tanečního rytmu stlačeného na maximálně krátkou plochu či několik taktů inspirovaných jazzem. Na jednu stranu by se dalo říct, že jde o skladbu se silným, ale nakonec nevyužitým potenciálem – předvedený materiál by vystačil na deset plných skladeb. Tohoto faktu si je však skladatel dobře vědom a sám tuto úmyslně koncentrovanou tvůrčí metodu popisuje jako neustálý posun, absenci definitivního stavu, nekončící tryskání, zrod, plynutí, změnu.
V jistém významu obdobně volnou kompoziční metodu využil Thomas Wally ve skladbě pro klavírní kvarteto s využitím skordaturového ladění strun. Místy podobně exaltovaná, ale o poznání méně kontrastní a obsahově nabitá …jusqu’à l’aurore…: Caprice (IV) bleu však stála ve stínu Ammannova kusu. Výrazný zvukový efekt pak mělo využití kovového dusítka pro mimořádně tenký a metalický zvuk houslí Ivany Pristašové. Odchýlení od komorně ansámblového charakteru večera přinesla skladba KÔRD 1 Martina Jaggie pro sólovou violu (Petra Ackermann). Zcela čistě provedená přehlídka precizní techniky stála především na postupné deformaci představovaných motivů.
Interpretky souboru Ensemble Mondrian je díky jejich výtečné souhře možné hodnotit jen jako celek, nikoli jednotlivě. I toto úterý předvedly výborný interpretační výkon včetně rozšířeného inventáře „novohudebních“ nástrojových technik. Nechyběl ani nevšední křehce perkusivní zvuk částečně preparovaného klavíru s přitlumenými strunami či tzv. string piano, tedy hra přímo na struny rukama či dřívkem v podání Tamriko Kordzaii. Kontrolu svých nástrojů prokázaly především v momentech, ve kterých balancovaly na samé hranici jejich rozeznění. Spíše než jakákoli harmonie v ten moment fungovala čistá zvuková kvalita.
V druhé polovině večera se v atriu Uměleckého centra UP představilo české Isang Yun Trio. Program trojice předních tuzemských instrumentalistů byl orámován skladbami korejského skladatele, jehož jméno trio nese. V úvodní dvojici OstWest Miniaturen I, II propojuje „východní“ zvukový charakter hoboje se „západním“ partem pro violoncello (Petr Nouzovský). Ideový důraz na časovost v tomto díle se ukazuje skrze dlouhé držené tóny hoboje tvořící s violoncellem vzájemně mimoběžné plochy, evokující jistou dávku znepokojivé strnulosti. Závěrečné Espace II taktéž Isanga Yuna již byla dynamičtější, šlo spíše o „aktivní“ průzkum prostoru než předchozí zkušenost zmrazeného času. Obě kategorie, tedy čas i prostor, byly hlavními tématy tvorby korejského skladatele.
Nejstarší skladbou večera byly sonoristické Proporzioni 2 (1967-1970) Witolda Szalonka. Její důležitost v rámci festivalu souvisí právě s dobou jejího vzniku. Toto uvedení připomnělo, že tradiční sada „avantgardních“ technik včetně hry ladícím klíčem a aplikace lepicí pásky na harfu či náhlých kontrastních vpádů nástrojů v čele s všudypřítomným pizzicatem stačila za oněch padesát let v nové hudbě urazit cestu od inovace přes manýru až ke klišé. Útěchou budiž fakt, že ostatní skladby obou koncertů se v drtivé většině obešly bez nich.
První světovou premiérou letošního ročníku byla skladba Forgetting Ravel Iana Mikysky, explicitně se obracející k hudební minulosti. Cílem tohoto hudebně-psychologického experimentu bylo, aby posluchač postupně zapomněl na hudbu Maurice Ravela, či spíše: přestal v návratech citací Ravelova Klavírního tria a Sonáty pro housle a violoncello slyšet jejího autora a místo toho zakoušel čistý, bezprostřední zvuk. Vzhledem k charakteru postupného rozpadu organizované hudby a dlouhých dozvuků zapomínání mohlo být vhodnější zařadit skladbu na konec programu.
Šerosvit Ondřeje Štochla pak vyšel z charakteru malířské techniky známé též pod názvem chiaroscuro. Nehovoří však o krajních kontrastech plného světla a totální tmy – spíše se drží na oné nejasné linii přechodu mezi oběma principy – světlem a stínem, odhalením významu a tajemstvím. Vilém Veverka čněl mezi ostatními hráči výraznou hrou s přesnou a plynulou kontrolou silného tónu hoboje, zatímco harfistka Kateřina Englichová s tichou jistotou předvedla široké výrazové možnosti svého nástroje. Nepříliš pobuřující úvodní program festivalu nakonec vycházel spíše z tradičnějších inspiračních vlivů a představil hudbou vhodnou i pro méně otrlé posluchače současné hudební tvorby.
