Dvořákovo sté výročí úmrtí dramaturgicky ovlivnilo nejen řadu koncertů a hlavní programovou linii letošního ročníku Pražského jara, ale i premiéry pražských operních scén. Po Dimitriji ve Státní opeře byla v Národním divadle uvedena Vanda , čekající v Praze na jevištní ztvárnění bezmála osmdesát let (od roku 1929). Přestože dobové kritiky po premiéře Vandy shodně prorokovaly dílu místo v trvalém repertoáru české opery, nestalo se tak. Za Dvořákova života byla mimo premiéru 1876 uvedena jen jednou (v roce 1880 opět na Prozatímním divadle), na scénu Národního divadla se do smrti skladatele nedostala. Bylo by tématem delšího rozboru, proč se tak stalo; proč se Vanda nehrála v předchozím režimu, když nemá křesťanský podtext děje (jako Dimitrij, Armida ), proč se dostává na scénu až patnáct let po roce 1989. Čtvrtá Dvořákova opera je komponována na polský historický námět z doby pohanské, je koncipována do pěti dějství – časově rozlehlá a pěvecky náročná (nejen na sólisty, ale i na sbor), vyžaduje výrazné uplatnění tanečníků. Je to tak zvaná velká opera a jako taková, dějově poměrně složitá, má ve výsledku blízko ke statičnosti. Toto jistě byly důvody, proč se s uváděním Vandy otálelo; zároveň všechny jmenované atributy z opery Vanda nevymizely ani po stotřiceti letech a bylo s nimi nutno počítat při novodobé inscenaci. Gerd Albrecht , který se ujal hudebního nastudování, má s touto operou zkušenost z dvojího koncertního provedení (1999 a 2003) a gramofonové nahrávky (2000). Jestliže v titulní roli Vandy se i v tomto nastudování objevuje Olga Romanko , s níž spolupracoval ve všech třech předchozích případech, stejně tak v roli Rodericha opakovaně vystoupil Ivan Kusnjer , pak mělo jeho hudební nastudování předem stanovené dvě jistoty. I v ostatních pěvecky výrazně exponovaných rolích se představili pěvci s dobrým hlasovým vkladem, z nichž se zejména Jolana Fogašová jako Božena zaskvěla oběma směry – výbornou pěveckou dispozicí svítivě jasného a technicky dobře připraveného hlasu i jevištním půvabem. Valentin Prolat obsáhl obě polohy postavy Slavoje, dramaticky bojovnou a milostně lyrickou, a zejména v té druhé jeho hlas zněl v mnoha názvucích blachutovským témbrem (nahrávka s Beno Blachutem z roku 1951 vyšla na CD 1996). Ivan Kusnjer byl v roli německého knížete i hlasovým knížetem inscenace, neboť v takových rolích jeho sytý, znělý a nádherně zbarvený baryton nemá konkurence. Roman Janál jako Lumír v roli nepoměrně menší jen dokazoval, že jeho interpretační možnosti se stále zvětšují. Problematickým se ukázal Oleg Korotkov jako Velekněz, jehož hlas se při interpretaci role dotýkal svých krajních možností a nemohl dát postavě zvukovou velebnost a tedy dostatečnou míru vážnosti, již zasluhuje. Olga Romanko jako Vanda byla nosným svorníkem inscenace, jak svými ojedinělými hlasovými možnostmi, tak vznosnou postavou a jevištním projevem. Samozřejmě, že ona i pěvec Korotkov zápasili s češtinou, a to nejen ve srozumitelnosti (s jejíž malou dávkou divadlo počítalo a titulky probíhaly i v češtině), ale především ve frázování; naopak Valentin Prolat prokazoval, že je se správným frázováním role dobře obeznámen. Tomuto nedostatku nemohl odpomoci ani dirigent, jenž v češtině deklamaci necítí. Přes tuto výtku byla hudební složka nejsilnější v celku inscenace také pro výborně nastudované sborové party sbormistrem Pavlem Vaňkem . Režisér Vladimír Darjanin vycházel z formálních daností opery, k nimž mu Daniel Dvořák připravil jasně přehlednou, kyneticky ozvláštněnou scénu na točně. Kostýmy Ludmily Várossové , jejichž příliš různorodé výrazivo se mnohdy míjelo účinkem (zcela a naprosto v postavě Slavoje), měly pravděpodobně svou nadsázkou „zateplit“ strohé jeviště. Režisér vsadil na balet (choreografiie Pavel Ďumbala ) a občasnou projekci, ale statičnosti (již sice opera přináší, ale jistě by se s moderními prostředky divadla našla cesta, jak ji umenšit) neunikl. A právě fakt, že divadelní inscenace si s tímto problémem neuměla ani po stotřiceti letech poradit (přičemž v době vzniku divákům jevištní sošnost nevadila) vede k úvahám, je-li více „vinen“ režisér nebo sama podstata operního díla. V každém případě Vanda neoslnila a nepřinesla kýžený pocit, že tato opomíjená opera konečně vstoupí do plnohodnotného divadelního života. Režisér, který s tím musel být seznámen už jen díky existujícím nahrávkám, nevymyslel nic, co by zdlouhavý a kantátový charakter díla potlačilo.
