Islandský klavírista Víkingur Ólafsson se s Goldbergovými variacemi Johanna Sebastiana Bacha poprvé setkal jako čtrnáctiletý, před deseti lety je „oprášil“, v loňském roce natočil a následně zařadil na svá vystoupení. V neděli 10. 3. představil skladbu na dychtivě očekávaném a rychle vyprodaném koncertě ve Dvořákově síni Rudolfina v rámci sezony Českého spolku pro komorní hudbu.
Pražské publikum již Ólafssona slyšelo živě s Českou filharmonií, právem se řadí k nejlepším umělcům současnosti. Je charismatický, ve výběru repertoáru nápaditý, technicky brilantní, z jeho diskografie je zjevné, že má rád barokní hudbu a neméně skladby 20. a 21. století. K interpretaci přistupuje vynalézavě. Dalo se tušit, že spojení takové osobnosti s jedním z nejnáročnějších děl sólové klávesové literatury bude mimořádnou událostí.
Ólafsson uvedl přes hodinu trvající Goldbergovy variace zpaměti, s podobnou lehkostí jako diriguje ve svých 96 letech Herbert Blomstedt bez partitury Brucknerovy symfonie. Obrovský nápor na koncentraci nebyl na sólistovi téměř znát ani po doznění posledního tónu, i v nejrychlejších tempech držel s naprostou přirozeností pod kontrolou každou notu. Jen výjimečně také uslyšíme na koncertě tak jasný rozdíl v dynamice pianissimo-piano-mezzopiano. Taková schopnost hudební výstavby je jistě Ólafssonovou předností, vyrůstající z nespočetného množství hodin práce s úhozem a sluchem. Zvlášť obdivuhodné bylo klenutí úvodní Arie, jež se v závěru zopakuje.
Ať už si představíme Bachovy variace jako dokonalý kruh, spirálu nebo labyrint, do vstupního bodu se vracíme – a máme vracet – jiní než na začátku. To vyjádřil klavírista sugestivně, skoro jako mlhavou vzpomínku. Cesta, krok, pouť – obrazy, které se mi během koncertu nejednou vybavily a s nimi jméno Schubert… Zvlášť ve Variaci č. 25, navýsost zpěvné a chromatické. Ólafsson nespěchal a interpretoval ji vskutku jako příběh: tóny promluvily a vyprávěly, stačilo jen dodat text. Podobně přistoupil k dalším variacím v pomalém tempu, zčásti v duchu jednoho z dnešních interpretačních trendů přednášet skladby v extrémních časových proporcích. Nepřekvapilo tedy, že rychlejší variace stály vůči zpěvnějším v ostrém kontrastu.
O této volbě by se dalo polemizovat. Posluchači se dostalo brilantní, strhující virtuozity, z partitury ale vyšlo něco trochu jiného než struktura nezávislých, do sebe se vplétajících hlasů. V takové rychlosti je prostě nelze postřehnout, protože se slijí. Nejsem si také jistá, zda Variacím č. 26–29 prospělo „prohnat“ je attaca v jednom proudu a tanečním částem rozostření jejich charakteristického rytmu. Ólafsson se místy skoro až manýristicky zaměřil na synkopy, jež někdy v polyfonii vznikají, více než odvážné byly i jeho agogické „draperie“. Na druhou stranu z jisté zvukové abstrakce, jíž dosáhl, vytěžil maximum. Klavír proměnil tu v barokní orchestr, tu v loutnový rejstřík cembala či lahodný zpěv. Ke cti mu též slouží, že se nenechal strhnout ovacemi a nedoplnil svůj recitál ani bachovským přídavkem.
Čtyřicetiletý Islanďan se v besedě po koncertě vyznal, že Goldbergovy variace vnímá jako zrcadlo sebe sama a zároveň celého vesmíru, jejich autora vnímá mimo jiné i jako vtipného, vitálního workholika, jímž skladatel bezesporu byl, a dílo také provedl – odhalil kus svého já, skladatele jako bytost plnou ideí a emocí.
