V pátek 6. října 2017 proběhl v Kulturním centru Babylon zahajovací koncert brněnského festivalu Moravský podzim. Festival odstartovala Filharmonie Brno pod taktovkou Ilana Volkova. Hvězdou večera byl klavírista Steffen Schleiermacher a ke slovu se dostala i Hudba Hradní stráže a Policie ČR.
Čtyřicátý devátý ročník brněnského hudebního festivalu Moravský podzim zahájila díla bouřlivých 20. a raných 30. let 20. století. Ve většině případů se jednalo o skladby přímo těžící z rodící se estetiky poválečné avantgardy. Dramatické, úsečné, cynické a ve své době živě aktuální skladby reagovaly svojí ostrostí na hrůzy světové války. Díla napsaná v předvečer dalšího tragického soupeření evropských národů rezonují ještě podstatně zlověstnějším tónem. Přesto se spousta děl poválečné avantgardy opájí nenadálou a čerstvou radostí z konce války, oddává se tanci v rytmu rodícího se jazzu a idealisticky obdivuje technologický pokrok.
Díla zvolená k zahájení festivalu představují obě perspektivy první poloviny 20. století. Zatímco Malá symfonie Hannse Eislera a Klavírní koncert č. 1 Alexandra Mosolova přinášejí především neradostné vyhlídky do dalších let minulého století, symfonická věta Pacific 231 Arthura Honeggera a obzvláště pak Janáčkova Sinfonietta uzavírající celý večer naopak představují ryze negativních konotací prostá díla. V případě Sinfonietty mluvíme doslova o oslavných fanfárách. Dlužno zdůraznit již nyní, že orchestr neměl ani v jediném z děl snadnou práci a že všechny skladby večera představovaly interpretačně mimořádně náročné výzvy.
Malá symfonie Hannse Eislera je dílo ostrých kontrastů, břitkého cynismu, satiricky nabubřelých gest, příkrých disonancí a protestu proti skličujícímu vzestupu fašismu v době vzniku skladby. Tak jako například v Šostakovičově 9. Symfonii najdeme hlučný, ale dobrosrdečný humor a radost z konce druhé světové války, najdeme v Eislerově Malé symfonii kousavý a neveselý cynismus let předválečných. Skladbu charakterizují především tvrdé kontrasty vrcholící neorganickým a násilným sjednocením v poslední a předposlední (třetí a čtvrté) větě. Polystylismus, polymelodika a polyrytmika třetí i čtvrté věty tvoří k předcházejícím větám bezútěšnou odpověď.
V podobném duchu pak pokračoval večer uvedením Klavírního koncertu č. 1 Alexandra Mosolova. Za klavírem exceloval Steffen Schleiermacher. Schleiermacher předvedl znamenitý výkon a chladně betonové skladbě dodal občasné záblesky hřejivosti. Ačkoliv mi obecně nepřísluší hodnotit kvality díla samotného a je žádoucí zaměřit se spíše na interpretační výkony orchestru a sólisty, po intelektuálnější a kreativnější Eislerově Malé symfonii představovalo Mosolovovo opakující se a stagnující dílo spíše zklamání. Ani v nejmenším nehaním výkon Filharmonie Brno, která si s oběma skladbami poradila bez větších potíží a veškerá rytmicky i intonačně nesnadná místa provedla pevně a s jistotou. Avšak Mosolovova tvrdošíjně zlomky motivů opakující skladba působila v porovnání s neméně náročnou, avšak o poznání motivicky propracovanější a evolučnější hudbou Eislerovou, navzdory skutečně nepopiratelné technické náročnosti, primitivně a úmorně. Nenapomáhá tomu ani fakt, že ve všech třech větách pracuje skladatel s velmi podobnými prostředky a ony útržky a zárodky motivů opakuje téměř s klasicistní pravidelností. Ačkoliv tedy hudební faktura skutečně vyznívá moderně, představuje dílo spíše velmi statické sledy různě instrumentovaných obrazů. Jedná se o veskrze subjektivní vnímání a subjektivní estetické cítění, které by zastánci Mosolovovy tvorby mohli zcela jistě vyvracet. Nepopiratelným faktem však zůstává kvalitní nastudování skladby Filharmonií Brno pod vedením Ilana Volkova a s výtečným výkonem Steffena Schleiermachera.
Druhá polovina programu – Pacific 231 Arthura Honeggera i Sinfonietta Leoše Janáčka – nabídla další z pohledů do hudebního kvasu dvacátých let minulého století. Matematická fascinace Honeggerova navzdory své nevelké délce umně využila spousty nových hudebních prostředků, které vzestup avantgardy přinesl. Sinfonietta pak naopak srozumitelným hudebním jazykem představila tradicionalističtější proudy hudby 20. let. V Janáčkově díle dostala prostor i výše zmiňovaná Hudba Hradní stráže a Policie ČR.
V rámci celého koncertu bychom našli pouze pár drobných nedostatků a provedení jako celek si zachovalo vysokou úroveň. Jedním z nešvarů byla patrně vlivem akustiky částečně zanikající melodie klavíru v Mosolovově Klavírním koncertu. V průběhu skladeb se neobjevilo žádné závažné pochybení a dirigent Volkov dokázal zdařile dávkovat napětí vhodně zvolenou dynamikou. Tento efekt zaslouží pochvalu především u Honeggerovy skladby, která se vyznačuje skutečně strmě stoupající tendencí.
Festival započal v duchu rozdílných hudebních přístupů minulého století a blíže seznámil posluchače s hudbou bezmála sto let starou, ale přesto stále mladistvou, vzpírající se, bouřlivou, satirickou a energickou. Ve snaze o co nejširší tematický záběr proběhnou v rámci festivalu například také Goldbergovy variace Johanna Sebastiana Bacha, případně pozoruhodné provedení klavírních sonát Domenica Scarlattiho po boku sonát pro preparovaný klavír Johna Cage. Jak tedy zaznělo na samotném zahajovacím koncertu: „Na své si přijdou skutečně všichni.“
