Koncert Pražské komorní filharmonie dne 18. 12. byl ve znamení baletu, byť provázen přesmutnou událostí, neboť ten den zemřel prezident Václav Havel. Dirigent Jakub Hrůša , jako vždy velmi koncentrovaný a inspirující svůj orchestr k maximální herní angažovanosti, dal na program díla, která buďto byla napsána s vidinou tanečního ztvárnění, nebo která znám z baletního světa. „Baletními“ kusy byly Stravinského Pulcinella a Martinů Ruce (více o baletu na str. 25). Stravinskij večer uzavíral a byla to tečka vpravdě mistrovská, v které se blýskli i sólisté PKF. Martinů byl uveden díky podpoře Nadace B. Martinů, Institutu B. Martinů a Martinů Circle v novodobé premiéře. Bylo dobře, že se mohlo publikum 21. století seznámit s tak kvalitní hudbou, nicméně provedení vyvolalo i otázky a pocit otevřenosti. Škoda že neznáme celou skladbu! Hvězdou večera měl být violoncellista Daniel Müller-Schott , který nejprve zahrál Čajkovského Rokokové variace a posléze Dvořákův Klid lesa , který dirigent v expozé věnoval památce Václava Havla. Sólista je kvalitním hráčem, nicméně měl smůlu, že jsem slyšel v říjnu v koncertu České filharmonie Čajkovského v podání Alisy Weilerstein, která je cellistkou jiné kategorie, a že znám provedení Dvořáka od Tomáše Jamníka nebo Michala Kaňky. Je to už druhé pražské hostování německého cellisty, které u mě vzbudilo rozpaky.
Naprosto unešen jsem byl z Prokofjevovy 1. symfonie op. 25. Byla doslova „klasická“ – přesná, krystalicky čistá, hodně komorní, s kouzelně sladkými detaily. Pražská komorní filharmonie sice nemá na vedoucích postech nejlepší tuzemské hráče daných oborů, nicméně jako celek je brilantní, což je nepochybně hlavně zásluha dlouhodobé intenzivní péče všech dosavadních šéfdirigentů.
