Proběhl 15. listopadu v brněnském Besedním domě druhý abonentní koncert Komorního cyklu Spolku přátel hudby: pětice dechových hráčů z operního orchestru a z filharmonie sdružená v dechovém kvintetu Parnas přednesla pořad z pěti skladeb pěti autorů z pěti různých století. Což byl výkon pozoruhodný už dramaturgicky (dechové kvinteto se stalo pravidelnou komorní sestavou teprve ve století devatenáctém); nicméně Fantazie f moll KV 608, kterou napsal Mozart ve svém úmrtním roce pro mechanický nástroj ve vídeňském Müllerově Kunstkabinetu a kterou dnes hrávají především varhaníci, zni patrně nejblíž autorově původní představě v aranžmá Wolfganga Sebastiana Meyera pro dechové kvinteto.
Pohyb a rytmus smutečního pochodu s krutými disonancemi ve výsledných akordech rámujícího oddílu je mimořádně emotivním východiskem dalšího rozvoje – vážného kontrapunktu a pak pojednou nevýslovně líbezné epizodě mozartovské zpěvnosti.
Parnasisté se ukázali na výši svého úkolu – už v roce 2009, kdy se poprvé sešli, měl každý z nich obsáhlé hráčské zkušenosti – a dali úvodnímu číslu svého pestrého pořadu plnou výrazovou platnost, s níž tím víc kontrastovala suverénní svěžest, hravost, vtip a hráčská brilance druhého čísla, Ibertových Tří krátkých kusů. Takto připraven a takříkajíc v těžišti pořadu pak zazněl Druhý dechový kvintet jubilujícího osmdesátníka Milana Slimáčka z roku 2008. Do kvintetního oboru, v němž kdysi na konzervatoři začínal, přinesl zralý tvůrce zkušenosti své pestré umělecké dráhy (profesionálního pěvce, rozhlasového a televizního redaktora, plodného a frekventovaného skladatele a pedagoga) a prostřednictvím kvintetních hráčů nabídl publiku ne zrovna snadný, ale čistotně ukázněný a z nejlepších novoklasických tradic dvacátého století vycházející prožitek svého životního názoru.
Po pauze zazněl jeden – snad nejhranější – ze čtyřiadvaceti kvintetů zakladatele oboru Antonína Rejchy, jakási vzorová skladba prověřující kvalitu komorního projevu jako jednotné souhry několika výrazných uměleckých individualit. Právě v tomto smyslu bylo lze u sopránových nástrojů kvinteta postřehnout, že zvukovou i výrazovou iniciativu často přejímá hobojistka Romana Mazáková jako protějšek živelného klarinetisty Petra Vyskočila, ponechávajíc flétnistovi Michalu Vojáčkovi úlohu jen formálního vedoucího (dává nástupy) a ukázněného, leč víceméně pasivního spoluhráče. Fagotista Petr Hlavatý se z nenápadné, leč zásadní úlohy basového základu dokázal pokaždé vzepnout k náročnému sólovému vystoupení, což – byť v jiném smyslu – platí také o hornistovi Antonínu Kolářovi, jehož žesťový zvuk splýval s ostatními čtyřmi „dřevěnými“ zcela organicky, což jest pro kvalitu kvintetního souzvuku zásadní.
Uherské tance ze 17. století kvintetně zpracované skladatelem-folkloristou Ferencem Farkašem působily po Rejchově technickém ohňostroji spíš jako historické národopisné studie, představujíce „Uhry“ tehdejší doby jako soubor mnoha etnik, také slovenského.
Takže hráčská bravura, kterou bylo lze v závěru koncertu očekávat, přišla ke slovu, a to velmi účinně, až s přídavky, jimiž byly dva (první a třetí) z Námořnických popěvků Malcolma Arnolda.
