Expozice nové hudby se neskládá pouze z instalací, happeningů, improvizací a jiných méně obvyklých modalit existence vážné hudby, ale také ze standardních koncertů. Ti, kteří 15. června i navzdory panujícímu nekoncertnímu počasí zavítali do brněnského Besedního domu, rozhodně nemuseli litovat. Na pořadu dne byl kvartetní koncert, navíc sestávající výhradně z děl autorů druhé poloviny 20. století – tedy něco, co v Brně jen tak nezažijete.
Miloslav Ištvan Quartett je mladé perspektivní těleso zaměřené na současnou tvorbu, tíhnoucí zejména k brněnské „druhé avantgardě“: před rokem vydali komplet kvartetů Miloslava Ištvana, v nejbližší době se chystají natočit kvartety členů brněnské Skupiny A (Jana Nováka, Josefa Berga, Aloise Piňose, Zdeňka Pololáníka). Již samotné toto úsilí je chvályhodné, v případě MI4 je nadto (byť by mělo jít i v rámci provozování nové hudby o samozřejmost) vyvíjeno souborem s profesionální úrovní a zodpovědným přístupem. V rámci Expozice se Ištvanovci představili ve vyvážené a velmi nápadité kombinaci skladeb brněnských a židovských autorů.
Úvodní kompozice z pera violoncellisty MI4 Štěpána Filípka s názvem Poslední zápas je reflexí povídky Jacka Londona „A Piece of Steak“, naturalistického obrazu krutosti střetu mládí a stáří. Jako úvodní, „zahřívací“ kus skladba skvěle zafungovala, byť při zpětném srovnání s následujícími závažnými, myšlenkově hlubokými a kompozičně suverénními díly působila přece jen poněkud nevyzrále a snad i povrchně, byť zároveň sympaticky hledačsky.
Smyčcový kvartet Maxe Sterna s podtitulem In Grief and Rage (tedy „V žalu a vzteku“) je reflexí autorova židovství: konkrétně je založen na duchovních písních utlačovaných židovských obyvatel muslimských států. Z hlediska „čistě“ hudebního jde o relativně velmi tradiční, technicky skvěle napsanou a emocionálně silnou kompozici, evokující mi Schoenbergův čtvrtý kvartet. Ištvanovci ji zahráli velmi expresivně, občas trochu na úkor precizace detailu – to platí ostatně o všech skladbách večera, byť je třeba dodat, že souboru na druhou stranu nechybí schopnost zklidnění a ukáznění se v místech lyrické kontemplace.
Třetí smyčcový kvartet Aloise Piňose je nejen pestrou paletou kompozičních postupů, ale také technických fines hry na smyčcové nástroje, a to jak „starých“ (trylek, tremolo, pizzicato), tak „nových“ (glissando, sul ponticello, flažolety ad.). Když k tomu připočteme vydatné zapojení hábovské mikrointervaliky, je jasné, že kompozice představuje interpretační oříšek s tvrdou skořápkou. Skutečnost, že si na něm pánové z MI4 nevylámali zuby, je nepochybně známkou jejich kvality a vyzrálosti.
Smyčcový kvartet Josefa Berga z roku 1965 je skladbou, jejíž zahrání především přispívá k celistvějšímu poznání odkazu velkého skladatele. Vůbec není špatná, nese některé znaky typicky bergovské „podivnosti“… Její autor pro mě však i poté, co jsem ji vyslechl, zůstává především géniem hudebního divadla.
Po drásavé expresivitě předchozích skladeb, prostupující se místy s chladnou racionalitou, představoval kvartet Kol Nidre manhattanského skladatele Johna Zorna skok do jiného vesmíru. Krásná, pokorou prostoupená skladba se sotva znatelnými žalmovými intonacemi je opět ozvěnou židovství: tentokrát spíše modlitbou než litanií.
Závěrečný krátký, ale nesmírně intenzivní kvartetní výjev Miloslava Ištvana s názvem Zatemněná krajina je expresionistickou miniaturou s jemnými janáčkovskými názvuky. Z pletiva jeho zvuků zaznívají trýznivé výkřiky obětí druhé světové války, kterým je skladba věnována.
Koncert byl – přestože se nejednalo o žádný experiment – velkým hudebním a hudebně-historickým zážitkem, podmíněným především perfektním výběrem skladeb a souhrou a nasazením hráčů MI4, za což patří všem, kdo se o něj zasloužili, můj upřímný dík. Kéž by se podobných akcí v Brně konalo víc.
