Večer k 75. výročí pražskojarní soutěže upoutal výkony sólistů

S nápadem uspořádat mezinárodní hudební soutěže v rámci Pražského jara přišel v roce 1946 Rafael Kubelík s členy České filharmonie. A již v květnu následujícího roku se uskutečnila houslová soutěž o cenu Jana Kubelíka. V průběhu let se soutěž vyvinula v prestižní multioborové klání, které vyhledávají mladí hudebníci do třiceti let z celého světa. Večer věnovaný 75 letům soutěže, který se konal v rámci Pražského jara ve středu 15. května v Rudolfinu, ozdobili domácí i zahraniční vítězové uplynulých ročníků. Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu řízeným Jakubem Kleckerem vystoupili trumpetista Gábor Boldoczki, violoncellista Victor Julien-Laferrière, hobojista Johannes Grosso, klarinetistka Anna Paulová, fagotista Jan Hudeček, hornistka Kateřina Javůrková a Pavel Haas Quartet. Na koncertě navíc zazněly dvě premiéry.

O tu první, která vznikla na objednávku Pražského jara, se postarala hudební skladatelka Sylvie Bodorová. Svou Trumpet Ceremony, koncert pro trubku a symfonický orchestr, napsala vloni pro excelentního trumpetistu Gábora Boldoczkého, vítěze pražskojarní soutěže v roce 1997. Skladba o třech částech – Transformace, Hluboko v temnotách a Údery času – byla myslím pro posluchače i pro orchestr dobře čitelná, srozumitelně vyjadřovala pocity a emoce skladatelky – melancholii, nostalgii, bolest (ze ztráty matky), zaujala synkopovaným rytmem, dialogem probíhajícím mezi sólovým nástrojem a orchestrem a především Boldoczkého tónem – nezaměnitelně vroucným, měkkým, zpěvným, ale i vzrušeně ostrým. Sylvie Bodorová je zkušenou autorkou. V Trumpet Ceremony potvrdila, že na prvním místě pro ni stojí sdělení a jeho hudební vyjádření. Zvukové plochy, v nichž se prolínaly dřevěné dechy, horny, perkuse a sólová trubka – a posléze se přidaly ztišené smyčce, byly pro posluchače přitažlivé. 

V Čajkovského Variacích na rokokové téma pro violoncello a orchestr A dur, op. 33, provedených v originální verzi se čtvrtou variací Allegro vivo, se představil francouzský violoncellista Victor Julien-Laferrière. Soutěž Pražského jara vyhrál v roce 2012, dalšího významného úspěchu se dočkal v roce 2017, kdy zvítězil v prestižní Soutěži královny Alžběty v Bruselu, v prvním roce, kdy se soutěžilo v oboru violoncello. Žák mimo jiné Heinricha Schiffa a Clemense Hagena na pražském večeru předvedl, jak rychle si výborný cellista dokáže podmanit publikum. Zvuk jeho cella byl od počátečních taktů pohlcující, fráze, důrazy, trylky zněly, jako by byly v souladu s dechem hráče, křehké rokokové motivy doplňoval širokou pestrostí zvuku a barev, s lehkostí si pohrával se smyčcem. Totéž nadšení nesdílím úplně ze hry orchestru, který sice místy dosahoval velmi pěkného vřelého zvuku (v souzvuku v cellem na závěr), celkově však jeho projev nasazení sólisty nedosahoval. 

To se ukázalo především v Mozartově Koncertantní symfonii pro hoboj, klarinet, fagot, lesní roh a orchestr ES dur, KV 297b. Populární skladby se chopili francouzský hobojista Johannes Grosso (vítěz soutěže PJ v roce 2014), klarinetistka Anna Paulová (laureátka z roku 2015), fagotista Jan Hudeček (první cena na soutěži PJ v roce 2014) a hornistka Kateřina Javůrková (vítězka z roku 2013). Zatímco u českých sólistů posluchač dopředu věděl, jaký výkon může očekávat, protože vystoupili ti nejlepší hráči své generace, zjevením (alespoň pro mě) byla hra francouzského hobojisty. Nezastiňoval své kolegy, jen na sebe prostě poutal pozornost lahodností svého tónu, jeho ohebností, sladkostí, naprostou technickou jistotou a zvukovou opojností. Abych nebyla špatně pochopena – všechny tyto atributy se týkají i jeho kolegů, jejich souhra, tóny, které do sebe plynule zapadaly i hovořily v sólech, byly doslova posluchačskými hody. Měla-li bych jedním slovem shrnout výsledný dojem z tohoto provedení, byla by to radost. Radost na straně hráčů, radost na straně publika. Bohužel totéž nelze napsat o orchestru. Přestože je SOČR spolehlivé, tvárné a všestranné těleso, Mozart nestojí na špičce jeho výkonnosti. Vím, že je těžké „přebíhat“ během jednoho večera od současné skladby přes Čajkovského k Mozartovi a končit Martinů (mimochodem orchestrem skvostně zahraným), ale snad si může recenzentka povzdechnout nad jistou monotónností orchestrálního projevu. Za krásné orchestrální místo však považuji souhru hoboje a klarinetu v závěru.

Vrcholem večera byl Smyčcový kvartet s orchestrem, H 207 Bohuslava Martinů v podání Pavel Haas Quartet (vítězství v soutěži PJ v roce 2005)a SOČRu. Auditorium zaplavila obrovská síla zvuku, skladatelské invence a nasazení všech hráčů. Skladba z neobarokního období Martinů mající rovněž charakter koncertantní symfonie vznikla v roce 1931 a je nabitá energií, silou a radostí ze života. Tyto přednosti ještě zvýraznila hra Pavel Haas Quartet za vydatného přispění SOČRu – vyznamenaly se jak smyčcové skupiny docilující pod vedením Jakuba Kleckera sametově temného zvuku, tak dechy, v této skladbě exponované. Pavel Haas Quartet hrál s nepřekvapujícím nasazením, skvělá byla souhra s orchestrem, na mnoha místech se stávali jeho součástí.

Na závěr zazněl bonbonek, druhá premiéra večera, Jarní přídavek Petra Wajsara. Hravou skladbu s jazzovými motivy a inspiracemi zahráli všichni sólisté a orchestr. Byl to osvěžující tečka na závěr večera s výborně připravenou dramaturgií.