Čtvrtý koncert 27. ročníku Dnů soudobé hudby, uskutečněný 9. listopadu v pražském sále Martinů, byl zajímavý nejen premiérovými provedeními skladeb uvedených autorů, kteří navíc v tištěném programu dostali příležitost k stručnému popisu své skladby, ale z podstatné míry i účinkujícími interprety. Již nástup Přípravného dětského sboru Kantilénka ze ZUŠ Křtinská, který představil čtyři závěrečné části cyklu Živá voda (Kroupy, Mlha, Zmrzlina, Mraky) Ivo Bláhy (1936), byl krásným zážitkem. Děti pod vedením I. Glaserové a klavírním doprovodem K. Konopové byly m.j. přesvědčivým důkazem vysoké úrovně jak dětských sborů, tak odborné práce pedagogů našich zušek. Uvedené písně jsou skladby průzračně srozumitelné, se stručnými, výstižnými a zvukomalebnými prvky jak v klavíru, tak ve sboru. Každá písnička svou náladou zřetelně děti oslovovala, včetně hravého nápadu s deštníčky v závěru. Věřím, že tento cyklus bude mít úspěch jak u dětí, tak u dalších dětských sborů.
Pavel Kopecký (1949) je jedním z předních českých odborníků elektroakustické kompozice. Jeho varhanní Ricercar je tímto zřetelně poznamenán. Ducha skladby nejlépe vystihují slova autora: „Forma ricercaru je přitažlivá tím, že umožňuje řazení hudebních bloků s odlišnými hudebními motivy a tématy. Stálé hledání a objevování zvukových možností akustických i elektronických nástrojů a jejich barevných kombinací jsou pro mne nevyčerpatelným zdrojem inspirace.“. Zkušená varhanice Dorothea Fleischmannová vykouzlila z nepříliš vděčného moderního nástroje HAMU barvy, tóny a nálady, které skladbu předvedly v přesvědčivé podobě skladatelova záměru.
Počínaje 18. stoletím, politický průvan občas odvál české talenty do ciziny, kde pak úspěšně a natrvalo zakotvili. V Čechách pak někdy jejich dílo příliš známé nebylo. Jedním z takových je i skladatel Karel Janovický (vlastním jménem Bohuš F. Šimsa, nar. 1930). Žije od r. 1950 v Anglii, kde vystudoval na Royal College of Music. Od r. 1962 působil v rozhlase BBC, kde v letech 1980-90 řídil jeho čs. oddělení. Velmi se zasloužil o provádění českých vokálních skladeb a oper na londýnských scénách. V sedmdesátých letech pod pseudonymem Jack Allen uváděl v BBC každou neděli padesátiminutový blok novinek jazzové a rockové hudby. Je autorem rozsáhlého díla, m.j. symfonií i smyčcových kvartet. Na koncertě zazněla jeho třívětá Sonáta pro violoncello a klavír v provedení Jitky Vlašánkové a Karla Košárka. Komentář autora: „Myšlenky 1. věty se cyklicky odvíjejí jako rýmy v básni, kdežto kontrastní nálady 2. věty se na chvíli vyhrotí, než opět ustoupí úvahám sólového cella. 3. věta je hra s rytmy, ve které se oba nástroje – jako ostatně i předtím – baví jako rovnocenní partneři.“ Oba interpreti patří ke špičkám našich instrumentalistů jak v oblasti komorní hudby, tak jako sólisté. Vlašánková je bezesporu jednou z nejzajímavějších osobností českého violoncella, a např. její nahrávku Bachových sólových suit pokládám u nás za bezkonkurenční. S Košárkem pak byli v duchu představy autora opravdu ideálními rovnocennými partnery.
Brněnský skladatel Vlastimil Peška (1954) je multifunkční umělecká osobnost – kromě kompozice je též úspěšným režisérem, ředitelem, a klíčovou osobností mnoha originálních aktivit. Jeho jednovětý Vanilkový koncert pro cimbál a smyčce je vtipná, humorem i poetičností naplněná skladba, umožňující posluchači být překvapen a okouzlen vyjadřovacími možnostmi často podceňovaného nástroje. „Nevím přesně proč, ale vůni vanilky a vanilkových rohlíčků jsem měl vždy podvědomě spojenou se zvukem cimbálu – snad díky slováckým koledám … Vanilkový koncert je tedy mojí vzpomínkou i vyjádřením vztahu k cimbálu. Měl by být místy omamně sladký, ale zároveň i zajímavě drsný.“ Umění cimbálistky Barbory Jagošové je obdivuhodné a srovnatelné s výkony nejpřednějších virtuosů jiného nástroje (složitý part hrála zpaměti!). Ve spojení s proslulým Kvartetem Martinů a kontrabasistou Pavlem Nejtkem zazněl brilantní hudební výkon, jenž se stal jedním z nejhezčích hudebních zážitků tohoto večera.
Skladatel Jan Kasal (1923) je významný český sbormistr, dirigent a pedagog. Za celoživotní přínos obdržel v r. 1996 cenu Bedřicha Smetany. Dva melodramy na básně Miroslava Holuba (1. Vyučování, 2. Dveře) byly původně psány pro mužský sbor a capella. Dejme opět slovo autorovi: „Pokusil jsem se prezentovat hudební ztvárnění veršů skromnější zvukovou formou tím, že jsem přidělil původní vokální part, s jistým kompozičním rozšířením, čtveřici instrumentalistů a textovou předlohu zvýraznil recitací melodramu. Skladba Vyučování má třídilnou formu adekvátní stavbě básnické předlohy… Kompozičně bylo použito atonálních postupů s využitím všech 12ti tónů chromatické řady … rychlá část vykazuje náznaky kontrapunktu. Vrcholem je závěrečná část. Druhý melodram Dveře jsem pojednal jako výzvu nepokořit se nikdy před poznaným zlem a za všech okolností se tomuto zlu postavit na odpor.“ Dílo provedli Alfréd Strejček – recitace, Jiří Boušek – flétna, Karel Řehák – viola, Pavel Chovanec – violoncello, Marie Bartošová – klavír, s velkou pečlivostí a přesností. Přesto by asi vyznělo přesvědčivěji i uceleněji v původní podobě.
Tomáš Svoboda je jedním z nejúspěšnějších a ve světě nejhranějších soudobých skladatelů českého původu. Narodil se v Paříži roku 1939 a žije a pracuje v USA, kde byl 27 let profesorem na Portland State University. Počet jeho skladeb obsahuje přes 200 opusů, včetně šesti symfonií. Nahrávka jeho klavírních trií získala r. 2001 „Critics Choice Award“, a jeho marimbový koncert byl v r. 2003 nominován na Grammy Award. Smyčcový kvartet č. 5 (Moderato – Allegretto – Allegro ritmico) je nezvykle v novorenesančním stylu – zřejmě i proto, že je jakýmsi hudebním sněním o životě pobřežního městečka 16. století. Moderato je uměřeným tancem, jehož modální tonalitu obohacují zvláštní harmonické posuny a chromatické modulace. Allegretto vyjadřuje velmi barvitě představu dávného moře s jeho nadčasovou energií, Allegro ritmico je vitálním scherzem, po připomínce úvodního tématu ukončeným dramatickou kódou. Tento opus si nesporně zaslouží trvalé místo v repertoáru smyčcových kvartet. Pro mne je i jakýmsi příkladem návratu zkušeného moderního a experimentujícího skladatele od sofistikovaných chladně racionálních konstrukcí matematických doktrín k vyjadřování hudebních emocí dokonce i prostřednictvím melodických a stavebně tradičních prvků. Kvarteto Martinů (Lubomír Havlák, Libor Kaňka, Zbyněk Paďourek, Jitka Vlašánková) je souborem světového formátu a věhlasu, jehož přístup k provádění soudobých děl je svým způsobem ojedinělý a příkladný. Jejich provedení je vždy dokonalé a plné pochopení skladatelova záměru. Tak tomu bylo ve vrcholné míře i v tomto případě.
