Setkání s romantismem Zdeňka Fibicha je vždycky zajímavé a oživující. Předehra k opeře Bouře je plná barvitých nápadů i zajímavých zvratů. Na druhou stranu nemá tato hudba výraznou jednotící myšlenku, je to inspirovaná fantazie, což svým způsobem platilo pro celý program pátečního koncertu České filharmonie na Dvořákově Praze. Orchestr ovšem dostal prostor se blýsknout ve všech svých barvách v hudbě pozdních romantiků – i v jisté mladistvé svěžesti.
Pětapadesátiletý německý houslista Christian Tetzlaff se po několika letech vrátil do Prahy, aby provedl Fantasii g moll Josefa Suka. Není to náhoda, protože osobitý německý houslista má k českému repertoáru dlouholetý vztah, v roce 2017 natočil Dvořákův Houslový koncert i tuto Fantasii (s Filharmonií Helsinky) – a se svým triem také Dumky. A jeho páteční provedení bylo technicky naprosto svrchované a velmi působivé. I když se jedná o dílo mladého Suka, komponované nedlouho po vzniku slavné Serenády, je to dílo odvážné a plné dramatických zvratů, a technicky patří mezi nejobtížnější. Tetzlaff se ale přes všechny těžkosti přenesl s naprostou jistotou, Fantasii hrál tmavým plným tónem a po bouřlivém začátku přišlo postupné zklidnění, kdy návraty lyrického tématu prováděl ve stále nižší dynamice. Česká filharmonie doprovázela velmi energicky a ve velkém symfonickém zvuku. Krátký přídavek byl částí Bachových Partit pro sólové housle, což se k Sukově koncentrované skladbě překvapivě hodí.
Symfonie č. 2 Sergeje Rachmaninova je mladistvě ambiciózní a velkorysé dílo z počátku 20. století – a můžeme v něm vidět jistý ohlas pozdního romantismu a velkých symfonických pláten od Mahlera a Strausse. Na Rachmaninova se ale vždy nahlíželo přes klavír a klavírní koncerty, tato symfonie vznikla krátce před tím druhým. Má velkoryse koncipovanou první větu, i když působí víc jako sled asociací a nápadů, podobně druhá věta ve formě scherza. A málo patné, až když se ve třetí větě ozve charakteristická široká melodie, má posluchač dojem, že potkal svého Rachmaninova. Nicméně Tomáš Netopil vedl Českou filharmonii precizním a velmi muzikálním způsobem, skladba se mu tempově nerozpadala a měla jasný čitelný tvar. Slyšet byla řada ohlasů na symfonickou tvorbu P. I. Čajkovského – nejvýrazněji v sólech anglického roku, klarinetu a fagotu, ale také v hlubokých smyčcích i virtuózních momentech houslové skupiny. Symfonie leckde předjímá filmovou hudbu a místo promyšlené stavby působí hodně na emoce, podařilo se jí ale provést bez okázalosti a s nehledaným entusiasmem.
