Poslední abonentní koncert PKF – Prague Philharmonia roku 2016 se uskutečnil v pražském Rudolfinu 22. prosince a jenom prostý výčet autorů byl lákavě pestrý – W. A. Mozart, Anton Webern, Richard Strauss, Joseph Haydn, Johannes Brahms. Orchestr řídil šéfdirigent Emmanuel Villaume, sólisty byli hornisté Stefan Dohr a Jan Musil. Proto motto programu „Hornové pastorale“, i když to bylo spíše „Hornové jiskření“.
Mozartovo Divertimento č. 3 Es dur bylo vydařenou vizitkou současné úrovně hráčů PKF na dechové nástroje – přesné, transparentní, v detailech jasně vyprofilované, graciézní. Občas však poněkud suché. Atraktivní zahájení večera. Nicméně vídeňští klasikové mě u PKF více bavili s Jakubem Hrůšou.
Střih. Koncert pro devět nástrojů Antona Webera byl skokem do jiného světa. Interpretace byla skvostná, neslyšel jsem jediné zaváhaní, jedinou chybu. V mých uších se provedení vyrovnalo zavedeným interpretům moderní hudby, například Ensemble Intercontemporain.
Pak přišel hlavní šok koncertu. Sólový part Straussova 2. koncertu pro lesní roh Es dur zahrál Stefan Dohr, člen a sólista Berlínské filharmonie, nejlépe, jak jsem kdy živě slyšel. S v podstatě komorním obsazením za zády hrál od prvních frází introdukce bezchybně, sytým, měkkým zvukem. Jeho zpívající horna byla tak silným zážitkem, že jsem si zpětně našel o panu Dohrovi vše, co bylo možné, což mě jen utvrdilo v pocitu, že jsem byl svědkem mimořádného výkonu. Nevím, jestli to bylo jeho omamujícím výkonem, ale PKF stála až příliš ve stínu, byla pouhým doprovázečem, což zrovna nekorespondovalo s představou skladatele.
V Haydnově Koncertu pro dva lesní rohy Es dur se k Dohrovi připojil Jan Musil. S těžkou situací nebýt pouhým sparingpartnerem se vyrovnal se ctí, hrál skutečně velmi dobře, nicméně jeho tón, působící vedle kolegy málo šťavnatě, subtilní objemem, barevností i měkkostí, byl na jiné kvalitativní rovině. Pro nadšené publikum připravili ve spolupráci s hornisty PKF originální přídavek – kolední směs ve verzi pro čtyři lesní rohy.
Jakkoliv hostování Stefana Dohra, který ze sebe s úsměvem vyzařuje nejen špičkový um, ale i radost z hudby, bylo skvělým rozhodnutím vedení PKF, vrcholem večera bylo provedení Brahmsových Variací na Haydnovo téma. Především jsem zjistil, že v komornějším obsazení je toto dílo, které obdivuji, také úžasné. Byl to jiný Brahms, než znám od Berlínské, Vídeňské nebo České filharmonie, zcela svébytný a neméně silný. Samozřejmě byl zvukově asketičtější, decentnější, některé zajímavé detaily partitury ve variacích vyzněly dokonce lépe. Pan Villaume byl výborným mašérem a vedl orchestr k vrcholnému výkonu. Jen gradaci v závěru přece jen chyběla síla lesku smyčců symfonického orchestru. (Přece jen osm primů nemůže dosáhnout intenzity 14 či 16 prvotřídních houslistů.) Nicméně Brahmsovy haydnovské variace řadím mezi nejlepší rudolfínské okamžiky roku 2016.
