Dramaturgicky nápaditý, stylově vyvážený a především skvěle zahraný koncert, sestávající ze dvou (naštěstí?) nedokončených symfonií vzniklých ve Vídni 19. století, zahrála Filharmonie Brno ve čtvrtek 3. dubna v obvyklé provizorní prostoře – v Janáčkově divadle.
Už první věta Schubertovy „Nedokončené“ symfonie č. 8 h moll ukázala, že orchestr pod taktovkou svého šéfdirigenta Aleksandara Markoviće je dnes ve velmi dobré formě. Expozice (zejména oblast hlavního tématu) byla ukázněně soustředěná na modelaci zvukového reliéfu a směřovala k vygradovanému provedení. Dřeva pěkně harmonovala se smyčci, ale nezanikala. Toužebné nádechy a výdechy reprízy – jež zde není beethovenovsky vybojovaná, ale skutečně spíše návratem od vzdoru k tragické rezignaci – se střídaly s kultivovanými fortissimy. Druhá věta se nesla ve znamení minuciózní práce s dynamikou a ještě více než věta první zpřítomnila romantický charakter Schubertovy skladby. Jako klidná hladina jezera, čeřená jen tu a tam drobnými vlnami: o to výrazněji působily pak nárazy v tutti! Celkově vzato však byla celá „Nedokončená“ zahrána velmi soustředěně a spíše umírněně – nikoliv ovšem na škodu věci.
Že ví, „jak na Brucknera“, předvedl Marković už před dvěma roky v osmé symfonii. Symfonie č. 9 d moll, jež zazněla nyní, ukázala Filharmonii Brno mimořádně dobře připravenou a potvrdila, že i tento typ repertoáru, který jí přeci jenom není úplně vlastní, je schopna hrát naprosto suverénně. Skladba zněla znamenitě od prvních tónů až k smířlivému závěru třetí věty, při níž si už někteří posluchači, jak se dalo očekávat, trochu zdřímli. Neutuchající napětí, velký wagnerovský patos, skvěle vyměřené pauzy, mající v architektuře tohoto symfonického kolosu mimořádně důležitou strukturační funkci. Tentokrát se orchestr v dynamicky vypjatých momentech nijak nežinýroval. Lesní rohy a wagnerovské tuby hrály čistě, trubky adekvátně břeskně, trombóny a tuba robustně. Nejen v druhé větě se v sólových výstupech blýskli flétnista Petr Pomkla a hobojista Vilém Veverka; pochvalu zasluhuje také tympanista Radek Tomášek. Markovićova interpretace Brucknerovy deváté si, co se promyšlenosti koncepce a pochopení skladby týče, příliš nezadá ani s interpretacemi dvou jejích nejlepších současných vykladačů, sira Simona Rattlea a Christopha Eschenbacha.