Zahájení 122. sezony České filharmonie bylo velkým zážitkem pro všechny přítomné. Vzpomínka na Jiřího Bělohlávka, který bude ještě dlouho chybět v naší i světové hudební kultuře byla všudypřítomná, a dokládala nesmyslnost úsloví, „každý jsme nahraditelný“. Všichni účinkující nás ale svými výkony přesvědčovali, že Bělohlávkův odkaz chtějí nést dál.
Českou filharmonii povede od sezony 2018 – 2019 Semjon Byčkov. Moudře si k sobě vybral dva české Bělohlávkovy odchovance, Jakuba Hrůšu a Tomáše Netopila, oba dnes šéfy významných německých orchestrů. O jejich kvalitách svědčí i dohoda se zahraničními partnery, kteří si je přejí jako rovnocennou náhradu, bude – li Byčkov zaneprázdněn.
Na včerejším koncertě Jakub Hrůša prokázal, že si tak vysokou důvěru zaslouží. V jeho provedení zazněla po přestávce Mahlerova IV. symfonie G dur v plasticitě, jejíž představu Mahler vtělil do svého zápisu. Orchestr přinesl své schopnosti dirigentovi na stříbrném podnose. Stejně tak stříbřila svým příjemným sopránem Marta Reichelová, která přednesla rozsáhlý part IV. věty symfonie, píseň Nebeský klid ze sbírky Des Knaben Wunderhorn, zpaměti bez zaváhání, vnášeje svěží barvu do Mahlerových zvukomaleb.
Předchozí události přispívaly k dychtivě napjatému očekávání, stejně jako vystoupení v Česku ještě málo známého sólisty, řeckého houslisty Leonidase Kavakose. Fotografie v programu slibovala sympatického umělce středních let se střídmým bíbrem. Leč na pódium Rudolfina vstoupil dlouhovlasatec v šedivé blůze téměř bezdomovecké extravagance, v jehož rukou zářily Stradivárky. Jejich lesk nepohasl, ani když začal hrát. „Willemott Strad“ jsou jedny z nejsilnějších Stradivárek, jaké jsem kdy v životě slyšel. A věru, že ta síla byla zapotřebí! Dmitrij Šostakovič o 1. houslovém koncertě prohlásil, že je to spíše „symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Tak také filharmonici spolupráci se sólistou pojali. Tam, kde napětí hudby vyžadovalo vyšší dynamiku, sólistu nijak nešetřili. Také díky nástroji bylo ale Kavakose stále slyšet, takže výsledný dojem vskutku symfonický byl.
Kavakos je neřecky vysoký, s dlouhými prsty a širokou dlaní, takže tam, kde „normální“ houslista musí klouzat, on jen natáhl své prsty a bez námahy dosáhl velkou sextu. Základní postavení rukou měl (z pohledu pedagoga) svérázné, ale plně funkční i ekonomické. Jeho dokonalá znalost řemesla mu dovolila stoprocentně vyhovět nárokům hudby, aniž by se musel ohlížet na jakékoli obtíže při jejich realizaci. Vzdor zdánlivé pohybové úspornosti neváhal zapojit celé tělo do hry tam, kde potřeboval velký temperament. Zejména ve Scherzu si pomáhal vstřícnými pohyby v nejvyšších rychlostech.
Osudy 1. koncertu Dmitrije Šostakoviče byly pohnuté. Vznikl v roce 1947 – 48, v době ždanovovských obvinění nejlepších sovětských skladatelů (Prokofjeva, Šostakoviče, Chačaturjana a dalších) z formalismu a odcizení se sovětskému lidu. Česká generace narozená do roku 1948, tam ty hrůzy války a stalinského teroru slyší. Kavakos ale tlumočil hlubokou hudbu, bez politických konotací. Jeho nezaměnitelné vibráto z celé ruky zhodnotilo i ty nejvyšší tóny, jichž je v koncertu přehršel. Prodralo se do posluchačovy emotivní říše a rozechvělo vlákna srdečního svalu. Kavakos téměř nepoužívá hru bez vibráta – i když ji umí, což dokázal v přídavku Bachovy Sarabandy d moll – ale i díky svým houslím si může dovolit sotva slyšitelné pianissimo, (třeba v kadenci, kde zastavil čas), aby je postupně proměnil v hurikán 5. stupně, ústící do 4. věty. (Zde nesouhlasím se slovem v programu o Šostakovičově inspiraci této věty skomorochy, ruskými lidovými hudci. Osobně mám za to, že to veselice je, ale pod bičem, vynucená. Ve větě není ani stopy po laskavé veselosti a spontánní radosti z pohybu. Všechno je potěmkinovská vesnice, předstírání. Ten, kdo umí číst mezi Šostakovičovými řádky, mi dá jistě za pravdu. Ostatně Solomon Volkov ve své knize Paměti Dmitrije Šostakoviče potvrzuje tyto jevy vlastními skladatelovými citáty.)
Po skončení koncertu vybuchlo hromobití potlesku a publikum spontánně vstalo. Tak má vypadat úspěšný koncert!
Dramaturgie večera se také trefila přesně. O Šostakovičovi je známo, že jeho nejmilejšími autory byli Beethoven a Mahler. Mahlerovi, stejně jako Šostakovičovi, je vlastní osobní intimní hloubka, s podtextem „toto cítím a dovolím vám účast na mém vnitřním životě pomocí zvukového zhmotnění těchto pocitů. Ale pozor! Nikoho nenutím, ani se nenabízím! Jen vám nezabraňuji!“
A kulturní lidstvo se jejich vnitřního světa dožaduje, neboť jeho sdílením prožívá stejné očistné bolesti a rozkoše, a stává se (skoro) stejně bohatými jako tvůrci. Šostakovič svou hudbou říká: „toto jsem zažil a žil.“ Mahler nás svou hudbou často konejší a hladí. Najednou nás ale popadne za ruku a jme se tančit a poskakovat jako puberťák, s drzostí tomuto věku vlastní. Filharmonici se pod Hrůšovým vedením ochotně poddali Mahlerovým požadavkům a kromě poetického malování krajinných panoramat skotačili opravdu jak malí Jardové. Jestli sem tam klopýtli nebo škytli, co na tom. Pokud si toho někdo všiml, pak jen kritik. Protože nakažlivé nadšení tohoto omlazeného tělesa nakrmilo všechny posluchače tou nejlepší stravou, jakou bylo možno pod Hrůšovým vedením uvařit. Bravo, filharmonie!
