Letošní festival Janáček Brno dává ve své dramaturgii značný prostor tvůrčím osobnostem z Mistrova okolí. V případě Pavla Haase nejde jen o blízkost učitele a žáka, ale – jak připomněl večer v brněnské Redutě 5. listopadu 2024 – často se jedná i o spřízněnost volbou.
Skvěle sestavený program otevřela kompozice pro sólový klavír Pavla Haase Tři skladby pro klavír, (HW VII/7, pozn. HW = zkratka katalogu díla Pavla Haase). Tento raný opus vznikl před zahájením skladatelova studia na konzervatoři v Brně v roce 1919. Tři kontrastní části mají názvy prozrazující jejich programní charakter: 1. Touha v dál, 2. Tak divně do skoku, 3. Píseň jarního večera. Triptych uvedla klavíristka Lada Valešová, která bohužel hrála z not, což se neblaze odrazilo na hudebním výrazu, kterému chyběl vnitřní tah, klenutí melodických linií a přesvědčivost celku. Vše ale zastínila objevnost tohoto interpretačního počinu a lze jen doufat, že se Haasova pozoruhodná tvorba pro sólový klavír dostane častěji na program komorních koncertů.
Mnohem lépe vyzněl druhý bod programu, jímž byl Haasův písňový cyklus „Vyvolená“ pro tenor, flétnu, housle, lesní roh a klavír, op. 8 (HW IV/24), komponovaný na básně Jiřího Wolkera a dokončený v březnu 1927. Kompozice se skládá z částí 1. Vzdálená milá, 2. K svátku mé milé, 3. Háj. Na jejím uvedení se vedle pianistky Valešové podíleli sólisté a hráči z orchestru Janáčkovy opery Národního divadla v Brně Ivana Víšková – housle, Antonín Kolář – lesní roh a Michal Vojáček – flétna. Jejich výkony byly spolehlivé, dynamicky adekvátní, citlivě vytvářející hudební prostor, ze kterého náležitě vystupoval sólový part tenoristy. Nicky Spence přednesl Haasovu hudbu s živoucím výrazem a jeho výkon dával tušit nadcházející vrchol večera, kterým bylo bezpochyby poslední číslo. (Tam se také u charakteristiky zpěváka zastavíme podrobněji.)
Haasův slavný učitel byl v programu koncertu reprezentován klavírním cyklem V mlhách (JW VIII/22, části 1. Andante, 2. Molto adagio, 3. Andantino, 4. Presto) z roku 1912. Naše výtky uvedené u provedení první Haasovy klavírní kompozice platí i pro notoricky známý Janáčkův cyklus, kde máme možnost srovnání s velkým množstvím nahrávek pianistů první kategorie. I zde se ve hře Lady Valešové objevovaly rytmické nepřesnosti a navíc nebyly zvládnuty technicky obtížné pasáže. Bohužel se rytmicky neurčitý styl její hry přenesl i do výkonu v následujícím komorním díle, kde na několika místech negativně ovlivnil spolupráci s kvartetem.
Posledním bodem večera byl napjatě očekávaný Klavírní kvintet s tenorovým sólem „Fata morgana“, op. 6 (HW VI/5) Pavla Haase pocházející z let 1922–1923. Pro tuto dvoudílnou skladbu (1. Lento, 2. Lento, ma non troppo) Haas vybral pět básní ze sbírky Zahradník bengálského básníka Rabíndranátha Thákura. V díle je patrné vnitřní sepětí s učitelem Janáčkem, který se nechal inspirovat tehdy populárním autorem volbou textu pro sbor Potulný šílenec (autograf datovaný v listopadu 1922). Hudebně dává Haas vzpomenout Janáčkův písňový cyklus Zápisník zmizelého, vzdálené paralely ve vokální oblasti nabízí také Maurice Ravel (Šeherezáda) nebo Ralph Vaughan Williams (On Wenlock Edge). Avšak Haasovo umělecké vyjádření je zcela svébytné. Hudební stránka prozrazuje jeho zájem o jazz a lidovou píseň a na druhé straně zvládnutí tradičních i moderních kompozičních technik. Mix těchto prvků a přístupů a smysl pro jejich dramatické strukturování v Haasově tvorbě vytváří fascinující příběhy plné překvapení a napětí. To přesně předvedl Navarra String Quartet hrající ve složení: primárius Benjamin Marquise Gilmore – housle, Eva Aronian – housle, Sasha Bota – viola, Brian O’Kane – violoncello. Jejich provedení se vyznačovalo zpěvností i dramatickou úsečností, rytmickou pregnancí, přesvědčivým uchopením všech výrazových kontrastů skrytých v partituře a dokonalým smyslem pro souhru.
Hlavní osobou večera byl skotský tenorista Nicky Spence, který několik dní před tím zazářil v nové brněnské inscenaci Výletů páně Broučkových. Obě Haasovy skladby mu daly příležitost potvrdit přednosti, pro které je vyhledávaným interpretem Janáčkova odkazu. Spenceův přednes je de facto bez technických problémů, intonačně jistý a svědčí o pochopení a procítění daného úkolu. Jeho barva hlasu přispívá i k dobrému porozumění textu a připomíná témbr legendárního Viléma Přibyla. Českého posluchače možná občas vyruší výslovnost jednotlivých souhlásek (ř, š/s) nebo drobné nezvládnutí diskrepance mezi notovanou a obvykle vyslovovanou délkou hlásky, avšak ve srovnání s jinými realizacemi českého textu „nerodilými mluvčími“ je Spence skutečně výjimečný a ocitá se v první světové třídě janáčkovských zpěváků. A nyní můžeme s radostí potvrdit, že je naprosto skvělý i v interpretaci vokální tvorby Pavla Haase.
Koncert vysílal v přímém přenosu Český rozhlas, záznam je dosažitelný do 6. prosince 2024 na adrese: Mezinárodní hudební festival Janáček Brno 2024. Tenorista Nicky Spence v skladbách Pavla Haase | Vltava
