Abonentní koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK , který se konal 2. února ve Smetanově síni Obecního domu, nabídl vděčný program a jména sólisty, tureckého klavíristy Fazila Saye , i dirigenta Petra Altrichtera byla příslibem působivého hudebního zážitku. V první polovině programu zazněla Suita A dur op. 98b Antonína Dvořáka, jež vznikla původně v klavírní verzi a o rok později (1895) byla instrumentována pro velký orchestr. Volba volnějších temp vytvářela prostor pro citlivá rubata a dynamické nuance, které podtrhávaly harmonicko-melodický průběh a hudbě dodávaly dojem intimní výpovědi s nostalgickým nádechem. Kontrastem k subtilně laděným plochám byly dobře vyznívající exponované rychlé úseky (například naléhavé ostré marcato v první větě nebo přechod z Andante do poslední čási suity), interpretované naopak v neúprosně striktním rytmu a tempu s patřičným odpichem.
Fazil Say, klavírista světového renomé, spolupracuje s předními orchestry a pravidelně se objevuje na prestižních festivalech. Typická je jeho hudební všestrannost – nezříká se exkurzů do oblasti jazzu nebo tvůrčí sféry. Pro své pražské vystoupení si vybral posluchačský hit koncertantní literatury – Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll, op. 23 Petra Iljiče Čajkovského. Sólista prokázal, že je interpretem bohatých a osobitých hudebních představ, které nenechá svazovat kontrolou své technické preciznosti ani limity nástroje. S dirigentem Petrem Altrichterem tvořil souznějící dvojici, jíž byla vlastní jak nespoutaná muzikalita, tak sympatická spontaneita pódiového projevu. Svébytné provedení publikum ocenilo na obou koncertech potleskem vstoje. Na druhém z nich se Fazil Say odvděčil zřejmě vlastní kontemplativní kompozicí, v níž využil zvukového efektu hry při tlumení strun rukou.
Ačkoli Symfonie č. 2 h moll „Bohatýrská“ , která zazněla ve druhé části večera, svého autora, Alexandra Porfirjeviče Borodina, proslavila, dnes se neobjevuje na programech příliš často. Dirigent volil i v jejím nastudování interpretačně náročnější mírná tempa, v nichž hráče stimuloval k větší koncentraci a uvědomělejší hře se zvýšenou pozorností k výrazovým detailům. Nabyl prostor pro rozjímavé vyznění ladně vedených sólových výstupů a zjasnily se barevné kontury proporčně dobře znějícího orchestru, celkově charakteristického svou měkkostí a hutností s temným odstínem jemně zvýrazněných hlubokých nástrojů. Inteligentní koncepci zprostředkoval Petr Altrichter strhujícím jadrným projevem, na který těleso reagovalo vstřícně a s entuziasmem. Ze dvou provedení vycházelo lépe čtvrteční, oproštěnější od nepřeslechnutelných technických prohřešků orchestru. Oba koncerty měly mimořádně vřelou atmosféru a z hlediska návštěvnického ohlasu byly v sezoně Pražských symfoniků určitě kladnou položkou.
