Velké změny posledních měsíců zasáhly také osmý ročník hudebního festivalu Olomoucké barokní slavnosti a oblíbená operní dramaturgie musela být pro rok 2020 zrušena. Místo ní však organizátoři festivalu vystavěli novou koncertní řadu, která ve čtyřech večerech a jednom odpoledni představí nejen pilíře barokní hudební literatury, ale také pozoruhodné, avšak opomíjené skladatele baroka, klasicismu i romantismu.
Olomoucké barokní slavnosti odstartoval v úterý 4. srpna koncert ansámblu Musica Florea pod uměleckým vedením violoncellisty Marka Štryncla, program sestával výhradně z děl skladatelky a klavíristky Clary Schumann. Ačkoliv neustálá koncertní činnost a péče o domácnost neumožňovaly Claře Schumann dosáhnout kvantity, kterou by se vyrovnala svým současníkům, z hlediska kvality mnohé své kolegy hravě překonala. Svojí tvorbou i životem se po boku jiných významných žen napříč uměleckými kruhy stala symbolem nadcházejících společenských změn.
Po drobné promluvě Marka Štryncla o novém přístupu k interpretaci romantické hudby zahájili hudebníci večer drobným kánonem pro tři zpěvní hlasy Wenn ich ein Vöglein wär v úpravě pro smyčce, bez pauzy pro potlesk pak pokračovali Preludiem a fugou č. 1 g moll, op. 16, a Preludiem a fugou fis moll. Ačkoliv většina posluchačů zná skladatelčinu tvorbu především v původních klavírních verzích, úpravy pro smyčce působivosti děl zhola nic neubírají. Smyčcové kvinteto složené z houslistek Magdaleny Malé a Simony Tydlitátové, violistky Lýdie Cillerové, violoncellisty Marka Štryncla a kontrabasisty Ondřeje Štajnochra znělo organicky, stylově jednotně a výrazově přesvědčivě, obzvláště houslistka Magdalena Malá „propašovala“ do svého partu úctyhodné množství drobných detailů (především při práci se smyčcem a barvou tónu).
Jelikož Clara Schumann komponovala převážně pro klavír, byla by škoda, kdyby skladatelčin milovaný nástroj nezazněl alespoň v jednom z děl. Tím dílem se stalo Trio pro klavír, housle a violoncello g moll, op. 17, a za hammerklavier usedla Petra Matějová. Společné provedení těžilo především z drobné, avšak patrné a stále plynoucí tempové rozvolněnosti, která však měla daleko do přepjatosti či patetičnosti. Pochvalu navíc si zaslouží velmi těsné spojení prvních houslí a klavíru charakteristické svornými výrazově a dynamicky vypjatými vlnami. Po Triu následovaly ještě Preludium a fuga č. 2 B dur, Romance č. 2 pro klavír a housle a závěrečné Preludium a fuga č. 3 d moll. Přehlídkou výrazových prostředků se stala právě Romance č. 2. Malá docílila jasného a zářivého tónu, stejně jako temných vzdychů a nezvyklých barev, které okamžitě transformovala v jiné. Nezřídka se tak stávalo, že vyznění, byť i jediného tónu, proměnila v jeho průběhu hned několikrát.
Hned dalším koncertem Olomouckých barokních slavností se stal večer nazvaný Conventus Quatuor, což by se dalo přeložit jako „setkání čtyř“, a jeho cílem bylo svést dohromady soubory a díla skladatelů ze zemí Visegrádské čtyřky. Vystoupili tedy hudebníci z ansámblů Fundacja Arte dei Suonatori (PL), Solamente Naturali (SK), Sonatores Pannoniae (HU) a členové spolku Kulturní Morava, který je také iniciátorem celého projektu. Hudebního nastudování se zhostila houslistka Veronika Manová.
Poměrně dlouhý a nabitý večer zahájila Sinfonia in D Alajose Czibulky, původem pražského rodáka, který strávil většinu svého života v Maďarsku jako kapelník a operní režisér. Sinfonia in D je naneštěstí jedinou autorovou dochovanou symfonií, která zde navíc zazněla v novodobé premiéře. Je to škoda, protože z tohoto vzorku lze usuzovat, že Czibulka oplýval nejen množstvím pozoruhodných melodických nápadů, ale také výraznou technickou brilancí. Trochu excentrický, hřmotný, živý a přirozeně gradující ráz skladby byl vhodně zvoleným začátkem večera. Hudebníci si navíc s partiturou poradili velmi dobře a i v rychlých a poměrně náročných bězích si zachovali čistý tón a jednotu interpretace. Občas nejisté okamžiky pocházely především ze sekce lesních rohů, ale i tak lze jejich výkon označit za povedený.
Částečně opačného charakteru byla skladba Antonína Rejchy Variace na Dittersdorfovo téma pro violoncello s orchestrem, Rejchovou inspirací se stala árie Ne, vy neznáte pravou lásku z opery Podvod pomocí pověry. Zatímco úvodní Czibulkovo dílo bylo především energické, Rejchova skladba byla náladově i výrazově mnohem pestřejší – kantabilní melodie střídala virtuózní pasáže a radostné pasáže střídaly pochmurné úseky. Provedení se ujal violoncellista Libor Mašek, který exceloval především v lyrických okamžicích, které důkladně frázoval tak, aby co nejvíce připomínaly skutečnou zpěvní melodii. Violoncellista se nicméně nezalekl ani virtuózních běhů a rozkladů, které provedl rytmicky i intonačně na vysoké interpretační úrovni.
Dechová sekce dostala možnost zazářit v Sinfonii in B skladatele Antona Zimmermanna, právě ona má totiž v díle výsadní postavení, a to dokonce do té míry, že celé dílo zahajuje a smyčce se ke slovu dostanou až přibližně po dvou minutách. Ačkoliv se tedy večer pomalu měnil v noc, pestrost vybraných skladeb délku programu příjemně vyvažovala. Z dechů je třeba pochválit obzvláště hobojovou sekci.
Závěrečným dílem večera se stal půvabný Klavírní koncert C dur, op. 14, skladatele Franciszka Lessela, za kladívkový klavír usedla Katarzyna Drogosz. Podobně jako koncert kombinuje vyjadřovací prostředky vrcholného klasicismu a raného romantismu, volila sólistka mezi střízlivějším a citověji vypjatějším, takřka rubinsteinovským uchopením. Tyto extrémy však byly vždy hudebně podložené a klavíristka je skutečně zapojovala jen tam, kde měly smysl, ačkoliv si lze představit, že budou posluchači, kterým až takto „chopinovský“ Lessel bude proti srsti. Interpretce však nelze nepřiznat detailní práci s úhozem a frázováním, které bylo hlavním pilířem celého provedení.
Olomoucké barokní slavnosti sice teprve začaly, ale přesto již nabídly dva velmi povedené večery, které se mohou pyšnit nejen pozoruhodnou interpretací, ale také zajímavou dramaturgií. Ta dává menší prostor velikánům artificiální hudby a snaží se objevovat méně známé skladatele. Tuto snahu nelze než ocenit!
